Sunday, 13 November 2016

Potápění mění život. Aneb sedm dní na lodi v Hurghadě


Do Hurghady jsem nepřijela pozorovat lidi (viz můj předchozí článek), ale hlavně se POTÁPĚT! Za koníčkem, který se pomalu ale jistě stává mojí stále větší vášní a bez něhož si už nyní nedokážu představit žádnou dovolenou u moře. Tomuhle hobby snad nejde nepropadnout. Každý, kdo si to jednou vyzkoušel, do toho jde znovu a znovu. Na Kypru jsem se za celou sezónu ponořila všeho všudy sedmkrát. Byla jsem limitovaná časem i penězi – ono to potápění leze dost do rozpočtu. Čtyřicet euro za jeden ponor je dost pálka, ale jak jsem řekla, kdo jednou zkusí, už nechce jinak. Do Egypta jsem přijížděla s celkovým skóre 29 zapsaných ponorů a s tím, že do konce tohoto roku si zaokrouhlím statistiku aspoň na tu třicítku. Dopadlo to tak, že jsem z Hurghady odlétala jako pokročilý potápěč se 43 ponory! Byla jsem na sebe neskutečně pyšná. Vzpomínám si, ještě když jsem v roce 2013 krátce pracovala v potápěčském centru v Marsa Alam (k vyprávění se dostanu později v dalších blozích), a nebyla ještě  držitelkou pražádné potápěčské licence, jak k nám přišla česká rodina - otec, syn a dcera. Holčině mohlo být tak šestnáct let a v té době už měla na pomyslné pažbě čtrnáct zářezů. Obdivovala jsem ji a možná i trochu záviděla. A říkala jsem si, že stejného počtu ponorů snad v životě nedosáhnu. No a dnes, o tři roky později, bych si troufla říct, že jsem to já, kdo má na potápěčském kontě větší číslo.
 
V Hurghadě je nutné se potápět z lodi, takže jsme se s mým buddym vždycky ráno před devátou sešli v přístavu a nalodili se. Zkontrolovali a sestavili výstroj, pozdravili se s posádkou a vypluli. Na tomhle sportu je krásné to, že přitahuje takovou specifickou a hrozně zajímavou komunitu lidí. Přátelskou, otevřenou, ochotnou kdykoli pomoci. Občas se na lodi objeví i nějaký ufon, co se zjevu a chování týče, ale právě takový exot pak zpravidla bývá tím nejmoudřejším a nejzkušenějším člověkem (nejen) na lodi. Ale všechny tyhle jednotlivce spojuje láska k potápění. To je neuvěřitelnej svět. Když pominu všechny ty rybky a korály a soustředím se jen na tu vodu, na to ticho, co nás obklopuje, na ten stav beztíže, to se musí zažít. Je to jako by všechny trable zůstaly nad hladinou a nastal mír. Klid. Ticho. Slyšela jsem jednu holčinu žijící v Egyptě pronést o potápění hluboký výrok, který je tak pravdivý i pro mě, až mrazí. „Ve srovnání se všemi válkami a problémy, kterým náš svět čelí, cítím se nejbezpečněji ne doma, ale pod vodou.“  To bych s lehkým svědomím podepsala, i když se potápění při nedodržení bezpečnostních pravidel může samozřejmě rychle zvrtnout ve velmi nebezpečnou kratochvíli.

Což se stalo trochu i nám, ale rozhodně ne opomenutím podvodních regulí. Byl to den jako každý jiný. Ráno jsme hupsli na loď, dali si kafe, probrali lokalitu, která nás čekala a pak už se zvesela navlékli do neoprénu a skočili do vody. Byl to můj jubilejní čtyřicátý zapsaný ponor, takže jsem si to chtěla nějakým způsobem vrýt do paměti a hodně si z toho dne pamatovat. Což se mi vzhledem k následujícím událostem povedlo tak, jak bych asi nikdy nepředpokládala. Ještě pod vodou pár chvil před vynořením jsme zahlédli smršť blesků z oblohy a poté nás na hladině přivítaly obří dešťové kapky. Bouřka v Egyptě! Senzace. Obloha černá jak saze, vítr, déšť a velké vlny. Vydrápali jsme se postupně všichni zpátky na loď, která s námi vzápětí začala hodně prudce házet ze strany na stranu. Chudáci Egypťánci, jak nejsou na takové výkyvy počasí vůbec zvyklí, absolutně nechápali, co se děje. My, lidi z Evropy, jsme se tomu jen smáli. Bylo to dobrodružství, i když trochu smutné, protože jsme museli plavbu ukončit předčasně a vrátit se do přístavu. Na druhý ponor už z bezpečnostních důvodů nepřišla řada. Na nohou byla celá Hurghada. Protože tu prakticky neexistuje kanálový systém, voda neměla kam odtékat a na ulicích se tvořily obrovské louže. Ani na střechy oni nepokládají prakticky žádnou izolaci, takže voda protekla do spousty domů a většina obchodů zavřela. Bylo to jako se - jindy rušnou ulicí - procházet městem duchů. Konkrétně u mě doma v celém baráku nefungovala elektřina, takže jsem se musela navrtat do bytu jednomu známému, abych si aspoň nabila telefon. No, kalamita J. Ono trochu pršelo vlastně už ten den předtím. Byly nádherné hromy a blesky v noci, ale ráno bylo vše ok. Proto jsme ostatně vypluli z přístavu za normálním potápěním. Kdo by takové nadělení čekal. Z jednoho jsem ale měla radost, respektive úlevu. S mým potápěčem jsme dlouho usilovali o výlet do Marsa Alam do oblasti Elphinstone, která je vyhlášená výskytem žraloků kladivounů, které moc toužím vidět. A ta příležitost padla právě na tento den. Jenže aniž bychom tušili, jaké počasí se vyklube, odmítli jsme kvůli mnohým komplikacím s dopravou a časem nakonec za těmi žraločisky jet. A pak jsme si gratulovali, když jsme dostali zprávu, že v tenhle divoký deštivý den se v Elphinstonu žádný žralok neukázal. Byl tam prý jeden německý turista, který jezdí do Egypta i třikrát do roka jen kvůli žralokům v Marsa Alam. A když se mu je tentokrát nepovedlo vidět, dal se do pláče. Tahle informace mě hrozně dojala. Představte si velkého svalnatého chlapa, kterému začnou téct slzy smutku. Tak moc pro něj ti žraloci znamenají. To je roztomilé J.

On je podmořský svět v Egyptě velmi bohatý a barevný a já byla kolikrát unešená, co všechno se tam dá najít. Měli jsme tentokrát štěstí na korálovou želvu, hrozně mě bavilo nechat si ohlodávat špičky prstů od sasankových Nemo rybiček a hlavně! Viděla jsem pravou nefalšovanou velikánskou chobotnici! To byl každopádně vrchol mého potápěčského týdne. Fascinovalo mě, jak ona dokáže v nanosekundách měnit barvu, podle prostředí, v němž se zrovna ocitne. Z bílé barvy v mžiku přepne do zelené a o sekundu později už je rudá jak záře. Nechápala jsem, co se mi to odehrává před očima. Bylo to úžasný.



 
Na potápění mě hodně baví i podvodní komunikace. Samozřejmě mluvení je nereálné, takže je možné se domlouvat takřka výhradně rukama. Potápěčská znaková řeč je hodně vyvinutá a kolikrát jsem byla úplně v pozitivním šoku, co všechno je možné pod vodou jeden druhému sdělit. Existují smluvené „oficiální“ potápěčské znaky, které dají druhému na srozuměnou, zda je problém, kolik zbývá vzduchu v bombě, a i jednotlivé druhy ryb mají každá své znamení. Pak jsou tu klasická gesta, jež se používají i na vzduchu, jako třeba „Je mi zima.“ Častokrát jsem se musela vyloženě i smát tomu, co všechno jsme si s mým potápěčem pod vodou řekli. A povím vám, že smát se ve vodě s regulátorem v puse, to nemusí být dvakrát dobrý nápad J.

Zkrátka, potápění je sen. Já jako horoskopová Ryba, mám k vodě hodně blízko a vždycky jsem milovala plavání a sporty s vodou spojené. A strašně mě bavilo poslouchat svého potápěče, když vyprávěl, jak se k tomuhle sportu dostal a jak začínal. Bylo strašně dojemný se na něj koukat, když o potápění mluvil se slzami v očích jako o lásce svého života. Jak trávil své dětství dennodenně u břehu moře, nosil domů rukama chycené ryby a soutěžil s kamarády, kdo pod vodou zadrží dech na delší dobu. A když pak ve třinácti poprvé oblékl neoprén a poprvé dýchal pod vodou, okamžitě věděl, čím se bude jako dospělý živit. Tohle mi přijde naprosto úžasný. Já jsem toho už vyzkoušela v životě hodně, ale nic mě neuchvátilo natolik, abych si řekla „Tohle chci dělat do konce života“. A někdo to tak má. To je pak strašně krásný, když máte práci, která je současně vaším největším koníčkem. Tomu se říká štěstí. Je pravda, že nás hodně ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstáme. Můj potápěč měl kliku, že se narodil u moře. Kdoví, kde by dnes byl, kdyby vyrůstal na ulicích Káhiry. Úředníček v bance? A stejně to má i ta holčina, kterou jsem v začátku článku citovala. Je jí teprve patnáct let, ale už nyní je držitelkou několika desítek potápěčských specializací a juniorským divemasterem. Zdráhám se to přiznat, ale hrozně jí závidím. V Egyptě žije s rodiči skoro od narození a tudíž má k podvodnímu světu blízko. Má možnosti, příležitosti, rodiče jí vše  platí. Potápění je hodně finančně náročnej sport, nejen co se výbavy a kurzovného týče, ale i jednotlivé ponory jsou relativně velkým ukrojením z rozpočtu. Na lodi jsme strávili sedm dní. Dva ponory denně. Čtrnáct ponorů celkově. Částka 315 euro. Tak si to spočítejte. Ale od potápění mě peníze neodradí. Já například strašně nemám ráda lyžování. Zkusila jsem to jednou a zařekla jsem se, že už nikdy více. Jedině přes mou mrtvolu. Neoslovilo mě to a navíc mě vždycky odrazovalo i to, jaký je lyžování strašně nákladný sport. Lyže, boty, oblečení, helma, rukavice... desítky tisíc za to, že si zajedu párkrát za zimu na hory sjet kopce. Co z toho? Ale teď, když jsem propadla potápění, mám najednou chuť koupit si vlastní neoprén, vlastní potápěčské hodinky i ostatní výbavu a vůbec mi nepřijde té investice líto. Potápění samotné mi to vynahradí. Miluju to!

Takže ať chci nebo ne, do Egypta se vrátím. Nejen za obdivovanými žraloky kladivouny, ale i za želvami, dugongem, delfíny a ostatními mořskými živočichy. V Egyptě se tento čas stala ještě jedna věc, která mě hodně mrzela a kterou si, doufám, vynahradím příště. Rýsoval se lodní výlet k Sharm El Sheikhu, k vraku lodi Thistlegorm z druhé světové války. Já miluju vraky, miluju historii a miluju druhou světovou válku. Tohle by byl sen snad ještě větší než kladivouni. Ale bohužel byl výlet na poslední chvíli odvolán. Takže se musím do Egypta vrátit stůj co stůj J.

No comments:

Post a Comment