Wednesday, 21 December 2016

Jak si zvykám na mrazivý život v Praze


Ahoj děcka. Víc než měsíc se přemlouvám k sepsání nového blogu, ale jsem líná jak veš, to přiznám bez mučení. V Praze jsem už dokonale aklimatizovaná a paradoxně mi zimní mrazíky překážejí mnohem méně než domorodcům, kteří nestrávili posledních pár let v tropech jako já. Užívám si ten chládek a strašně mě baví nosit rukavice a čepici. Líbí se mi všude ta vánoční atmosféra, světýlka a nemůžu se dočkat, až budeme doma s maminou koukat o Vánocích na pohádky. Já tyhle svátky moc nemusím, přijde mi to takové povrchní. Tuhle mi jeden klučina povídal, že musí jít koupit kapra a já se ho jízlivě ptám, jestli mu vůbec ta rybka chutná. A odpověď mě nepřekvapila. Prý nechutná. Ale protože je to tradice, tak kapr bude. Načež já začala oponovat, proč se dobrovolně nechává svazovat tradicemi a neudělá si Vánoce podle sebe. Ať má ke štědrovečerní večeři třeba párky s hořčicí. Není to jedno, co si dá do žaludku? Vánoce (když už lpí na tradicích) mají být svátky pohody, tak proč se stresovat něčím, co mi nechutná/co dělat nechci/co se mi nelíbí, jen proto, že se to ode mě rádoby očekává? No, málem jsme se rafli, tak jsem se stáhla J. Ale co jsem to chtěla říct. Vánoce jsem nikdy moc neprožívala, ale letos, po posledních čtyřech Štědrých pracovních dnech v zemích, kde se Vánoce neslaví, se na ty letošní svátky doma opravdu těším.


 
Za posledních pár týdnů se přihodila spousta věcí. Ta asi nejpodstatnější – našla jsem si práci! A opravdu hodně rychle. Týden po mém návratu do Prahy jsem byla přijata jako recepční do nejmenovaného čtyřhvězdičkového hotelu, takže už od půlky listopadu vesele vydělávám. Poprvé v životě mám noční služby. Vždycky jsem to chtěla vyzkoušet a „sen“ se mi splnil. Není to ale jediné poprvé. Nikdy předtím jsem také nesloužila dlouhé dvanáctihodinové směny. Ale abych byla úplná, hotel mi absolutně nevyhovoval, takže jsem bez bázně a hany (když už jsem si v mezičase našla nové místo) dala výpověď ve zkušební době. Život je někdy plný nástrah a překvapení J.

Jaké jsou ale mé plány do budoucna? Každý se mě na to ptá a nikdo nechce věřit, že už jsem cestování dala vale. Padají soudy jako „ty nejsi typ, který by zůstal doma“, „budeš se tu nudit“, „ty už máš to vandrování v krvi“ apod. Je pravda, že cestování jsem se nezřekla. Pořád je to to, co mě drží naživu a šťastnou, ale teď už o cestách přemýšlím víceméně jen jako o dovolených, než jako o pracovních pobytech. Chtěla bych v nejbližší době do Rumunska, do Moskvy, do USA (mini okruh New York-Chicago-Philadelphia) a pochopitelně do Egypta, ale limitují mě finance samozřejmě J. Plat recepční není žádné terno. Každopádně nejbližší cestu plánuji už na přelom března a dubna a kam to bude, to snad nemusím říkat. Chci si udělat potápěčský záchranářský kurz. To jsou víceméně praktické životní dovednosti, takže do toho ráda investuju. Asi budu trapná už s tím neustálým vychvalováním potápění, ale mě to fakt neuvěřitelně naplňuje. Je to jako droga. Dokonce jsem si ze Států objednala pár triček s potápěčským potiskem. Trochu se stydím zveřejnit, že jsem za ten balíček i se zaoceánským poštovným vyplázla skoro tři tisíce, ale koneckonců čert to vem. Peníze budou, my nebudem J. Lidé utrácejí za mnohem větší debility. Když si uvědomím, že někdo naháže stejnou sumu jen tak do hracího automatu, jiný ji za měsíc propálí v cigaretách nebo utopí v destilátech, tak mně ta trička prokážou službu o hodně delší dobu.

Abych to shrnula, v následujícím roce žádnou pracovní cestu do zahraničí neplánuju. Jedině kdyby se stal zázrak a ozvala se mi některá z cestovních kanceláří, že mě potřebují jako delegátku. To by mě hodně bavilo. Jenže těch míst delegátů zase tolik není a není snadné to místo získat. Takže tímto si dělám trochu reklamu a kdybyste někdo o něčem věděl, tak mě doporučte J. Já bych do téhle práce vložila srdce i duši. Co bude za rok, těžko říct. Třeba budu ve svém novém pražském hotelu spokojená a zapustím kořeny tak hluboko, že se mi nikam jinam do světa už chtít nebude. Nebo se opět ozvou mé neposlušné tenisky, tentokrát s o to větší intenzitou, a já si koupím letenku někam hodně daleko. Co byste řekli na Singapore? Jsem moc velkej blázen? Nyní by moje situace na zahraničním trhu práce navíc měla být o dost snazší. Do teď jsem se v oboru cestovního ruchu mohla ucházet leda o pozice v Recreation Department, ale za rok (po zkušenostech jako recepční) už budu moct požádat i o práci v recepci nebo concierge.

Před pár dny jsem si uvědomila jednu věc. To cestování mi v podstatě uchovává mládí. Když jsem v zahraničí, připadám si strašně mladá a sebevědomá. Holka k nakousnutí. Tady v Čechách mám čím dál větší pocit, že babkovatím a stárnu. Nevím, čím to je. Nikdo kolem mě mi nevěří, že jsem pracovala jako animátorka. Přijdu všem až moc seriózní. Začínám si o sobě myslet, že jsem někdo jako Jekyll a Hyde. Dvě úplně odlišné osobnosti. Za čárou jsem střelená mladá koza, tady v panelákové šedi jsem jen uvadající růže. A tloustnu pochopitelně. Nemám už tolik pohybu, jako nedávno. Ale soustředím se spíš na zachování svalů, takže posiluju co to dá. Až se můj život víc stabilizuje, přidám i kardio ke spalování tuků. S tím se pojí moje dávná touha začít tady v Praze konečně předcvičovat zumbu. Ale jako mávnutím nepřejícího proutku žádné fitko instruktorku nehledá. Sázím své naděje na nový rok, tak mi držte palce. Chvilku jsem dokonce i přemýšlela, že bych ještě jednu sezónu zkusila jako animátorka (abych si prodloužila mládí). Ostatně vyhledala jsem si informace a do pětatřiceti je seriózní šance, že by mě přijali. Kanárské ostrovy by tentokrát vyhrály mé osobní výběrové řízení. Ale už asi opravdu ne. V nejlepším se má přestat. Nedávno se mě jeden mému srdci hodně blízký přítel ptal, proč už to animátorství nedělám. Že to prý pro mě bylo vším... Vyhrkly mi slzy do očí, když to bylo řečeno takhle nahlas a hlavně když jsem si připustila, že to je pravda. A najednou mi bylo strašně líto, že už nezažiju tu bezstarostnost, tu bláznivost, tu radost ze života, jakou jsem mívala jako animátorka. Spíš jsem se ale asi bála, co by tomu řekli lidi. Dělat ze sebe u moře idiota, když už má člověk myslet na rodinu a plození následníků trůnu. Ale hned jsem si skoro nafackovala, o čem ten můj chorej mozek zase dumá. Já jsem ta poslední, která se řídí názorem veřejnosti. Vždycky jsem si dělala co chci, a tak to taky zůstane. Takže napřesrok mě možná potkáte na Fuerteventuře při aqua aerobiku J.

A musím se tady zmínit i o angličtině. To je kapitola sama pro sebe. Mluvit anglicky mi nedělá absolutně žádný problém. Jsem schopná přepnout z češtiny do angličtiny během nanosekundy, aniž bych zpozorovala nějaký rozdíl či zádrhel v toku a plynulosti mluvení. Častokrát se přistihnu, že odpovídám náhodným Čechům v metru nebo v obchodě v angličtině, aniž bych si to uvědomila J. Ale jsem za to ráda. To vzniká třeba tak, když vylítnu z baráku hned poté, co jsem dokoukala film v originálním znění, po cestě na metro si pobrukuju anglický text písničky, do toho odpovím na smsku kamarádovi z Anglie a pak si v metru otevřu anglicky psanou knížku J. V angličtině často i přemýšlím a nejednou jsem se přistihla, že anglicky i kleju. Když mi bylo náct, tak jsem četla jakýsi výrok jakési celebritky, že si bude v angličtině opravdu jistá, až bude schopná se anglicky i pohádat. Jak víme, při hádkách nám slova lítají z huby jako z kulometu a jaksi samozřejmě, bez přemýšlení. Takže si to někdy otestujte. Zkuste se pohádat v angličtině. Na tohle byl ideální Egypt. Tam jsme se hádali v jednom kuse J. To byla výborná škola angličtiny.

Jazyky otevírají brány do světa, jsou klíčem ke mnoha dveřím a já jsem na sebe neskutečně pyšná, že jsem dokázala angličtinu pokořit, že mi slouží a že dělá můj život několikanásobně bohatším. Díky ní mám zážitky na celý život, přátele z celého světa, sebevědomí, nadhled a také... přístup například k zahraniční literatuře, k níž bych se normálně nedostala. Na cestách objevuji spousty zajímavých knížek, které u nás v ČR nikdy v češtině nevyjdou, takže i z tohoto důvodu se učit jazyky opravdu vyplatí. Teď ještě vypilovat ruštinu a můžu v klidu umřít J.

No comments:

Post a Comment