Friday, 13 January 2017

A pohádky je konec... (Egypt, 5. díl)


V Káhiře to nakonec dopadlo úplně jinak. Tak, jak jsem vzhledem k Walidovi vůbec nechtěla. Jeden můj egyptský známý mi slíbil, že mi na týden zadarmo propůjčí byt v centru města, kde budu moci sama hospodařit, jak mě napadne. Vodit mužskou návštěvu bych si tam sice nelajzla, ale mít svoje soukromé zázemí, navíc na tak exotickém a nevyzpytatelném území, jakým muslimský Egypt bezesporu je, to by bylo k nezaplacení. U Walida jsem být nemohla, protože ten pro změnu přebýval u svého strýce a svobodná holka do bytu se dvěma muži prostě nesmí. Domluvili jsme se tedy, že se budeme vídat po večerech  ve městě. Zatímco on bude za bílého dne šprtat ve škole jazyk, já budu courat po Káhiře. Jenže když jsem se na začátku února dokodrcala autobusem do Káhiry, kde už na mě můj známý čekal, byt jako na potvoru nebyl k dispozici. Narychlo jsme tedy hledali nový. Bylo to krkolomné, vyžadovalo to přespat první noc v křesťanské rodině, poté se přesunout do vybydleného bytu na periferii a strávit čtyři dny bez sprchy a ve stejném oblečení, protože to prostě dané podmínky zavinily. Díky tomu jsem se s Walidem za celou dobu bohužel nesetkala. Chtěla jsem, ale okolnosti tomu nepřály. On se na mě i zlobil. Hlavně tu moji první noc po příjezdu do Káhiry, kdy se mi snažil dovolat, měl o mě starch, ale já vzhledem k chaotickým okolnostem na jeho telefonáty nereagovala. Už to pro mě přestávalo být důležité. Pro mě byl tenhle románek už pasé, a i když jsem na Walida ještě vzpomínala, už jsem od něj nic neočekávala. Když odjel z hotelu, párkrát jsem mu za dlouhých osamocených večerů poslala smutnou zprávu, že si přeju, aby se pro mě vrátil a odvezl mě z hotelu někam hodně daleko. Šla bych s ním kamkoli. Ale odpovědi nepřicházely. Jen jednou. Když mi po jedné takové smsce Walid volal a kladl mi na srdce, ať už mu nic podobného neposílám. Že je teď v Hurghadě jeho žena, která by, kdyby ty zprávy objevila, ztropila skandál. Měl pravdu, ale hodně mě to zklamalo. Opustil mě samotnou.

 
Takže jsem strávila týden ve stejném městě jako můj potápěč, aniž bychom se byť jen jedinkrát sešli. Já poté odletěla do Prahy a s Walidem jsme se viděli těsně po mém příletu zpět do Egypta o dva týdny později. V Káhiře na autobusovém nádraží, než jsem se vydala na cestu zpátky do Marsa Alam. Walid to málem ani nestihl, protože kvůli velké dopravní zácpě musel zapomenout na čtyři kola a vydat se ke mně pěšky. Přiběhl jen tak tak, abychom si stihli dát čaj v coffee shopu na rohu. Dal mi roztomilou ranku pěstí do ramene s rošťáckým úsměvem na rtech. Za tu dobu, co jsme se neviděli, dost zhubnul a hrozně se mi líbil. Mohla jsem na něm oči nechat. Nabídl mi, že bych mohla strávit noc v jeho bytě, abychom na sebe měli víc času, ale já odmítla. Mohlo by to totiž skončit tak, jak jsem si možná přála, ale ve skutečnosti nechtěla. Proto jsme se viděli jen pouhých několik desítek minut, než jsem nasedla do autobusu. Pocity? Dojmy? Žádná hysterie, spíš směs nostalgie, lítosti, zbytků lásky a rezignace.

Uběhly dlouhé dva měsíce, než jsme se viděli znovu. Bylo to koncem dubna 2013 v Hurghadě, kde jsme se sešli na jeden celý den. Walid mě tehdy dost překvapil, protože mi dal dárek. Takový danajský víceméně, ale i tak to od něj bylo strašně krásné gesto.  Věděl, jak moc miluju želvy a věnoval mi maličkou vodní želvičku i s akvárkem. Já mu spílala, protože jsem nevěděla, jak se o to starat a také co bude potom, až se budu vracet domů. Celníci mi ji vzít do Česka nedovolí. Želvička bohužel za týden zemřela a s ní nejspíš i zbytky mých citů k Walidovi. Po tomhle dubnovém rande jsme se hodně dlouho neviděli.

Dokud v srpnu nepřijeli do mého hotelu Walidovi rodiče a mně se všechno vrátilo. Vzpomínky, zážitky, city, nostalgie… Chtěla jsem ho zpátky. Psala jsem mu, ať se vrátí z Německa, že s ním chci být, ale jeho odpověď mi zbořila všechny naděje. Jeho žena byla v druhém měsíci těhotenství… Mně se v tu chvíli uvařila veškerá krev v žilách. Ani ne tak ze žárlivosti, ale z jeho nezodpovědnosti. Walid byl v Německu sotva pár týdnů. Teprve si na všechno zvykal, sžíval se s novým prostředím, kulturou a životem v Evropě, hledal si práci, stále se učil jazyk. Zkoušel, jestli bude schopen se tam adaptovat a žít. A v téhle nejistotě se objevilo mimino. Pořádně jsem mu vynadala, že je blázen, když si to dítě nechá, že už ho nikdy v životě nechci vidět a že za dva roky bude všeho strašně moc litovat. Jak velkým prorokem jsem v té době byla…

Jenže k vyvozování závěrů z nastalé situace nebylo třeba být prorokem. Stačily k tomu zkušenosti z okolí. Všechny holky, které si něco začaly s Egypťany a počaly s nimi dítě, jsou do jedné zpátky v Evropě. A je zhola jedno, jestli je to Ukrajinka, Ruska, Polka, Britka nebo Němka. Všechny ty případy končí stejně. Bohužel. Walid o potratu hodně uvažoval. I on sám považoval za šílenství si to dítě za daných okolností nechat. Ale muslimští rodiče by mu nikdy neodpustili zabít dar od boha a ani jeho žena si v sedmatřiceti letech nemohla interupci dovolit. Tlakem okolí tedy chtě nechtě dítě přišlo na svět. Dnes jsou holčičce skoro tři roky. Žije s maminkou v Německu a tátu vídá jednou za pár měsíců, když on přijede do Evropy nebo na oplátku ona s mámou do Egypta. Situace je to neúnosná pro všechny. Manželé už spolu nedokáží žít, drží je v kontaktu jen dítě. Svázané ruce i nohy mají oba dva a trpí tím všichni. Jen život ukáže, co bude dál.

Teď už znáte celý můj příběh s potápěčem. Od tohoto incidentu, kdy jsem Walida “proklela”, jsme si párkrát skypovali v průběhu roku 2014. Viděli se naživo na pár dní až v prosinci 2014 v Hurghadě a poté v osudné Káhiře o rok později, o níž už jsem dopodrobna psala zde na blogu. Plus loni dvakrát v Hurghadě. Je mi ho líto. Nevychází mu poslední dobou vůbec nic. Manželství, dcerka, práce, já, jeho otec je nemocný se srdcem…  Je to zapeklitý příběh se stále ještě otevřeným koncem, protože v kontaktu s ním jsem pořád. Měli bychom se setkat v únoru v Berlíně, k čemuž nahrála náhoda. Já se tam plánuji vydat na jeden pracovní veletrh a Walid zrovna bude v té době v Německu. Slovo dalo slovo. Jak se to bude vyvíjet, je ve hvězdách. Nechci s ním mít nic milostného. Pro mě je tenhle človíček jenom velmi blízký přítel. Cítím se s ním strašně dobře. Můžu s ním být sama sebou. V jeho společnosti jsem uvolněná a opravdu taková, jakou chci být. Ale milostný vztah už z mé strany nepřichází v úvahu.

No comments:

Post a Comment