Tuesday, 10 January 2017

Byla to láska. A byla krásná. Jen se nám vytratila dřív, než my dva poznali se líp (Egypt, část 4.)


Můj potápěč má dnes narozeniny. Poslala jsem mu zprávu na Viber a později mu chci zavolat. Je to teď mezi námi takové trapně rozpačité, vzhledem k tomu, jak jsem ho v listopadu odmítla, tak nechci moc vířit prach. Ale popřát jsem mu chtěla. Nicméně příběh, jak to všechno začalo, má své pokračování…

 
Nestíhala jsem chápat, co se všechno událo během jediného měsíce. Tenhle pán mi obrátil život vzhůru nohama a objevil se přesně ve chvíli, kdy jsem byla v hodně velkým srabu z rozchodu s Eckem. Aby o pouhý měsíc později už mé srdce tlouklo pro někoho jiného. Přičítala jsem tu rychlost síle okolností. Žili jsme oba uprostřed pouště, kde nebylo nic jiného na práci, než se věnovat jeden druhému. Nebylo kam zajít, s kým jiným se stýkat. Pohybovali jsme se jen v uzavřeném světě jednoho průměrného hotelu. Kdybychom žili kupříkladu v centru Hurghady, kde je nepřeberné množství míst, kam zajít a způsobů, jak trávit volný čas, asi bychom se s Walidem nevídali večer co večer a neposilovali vzájemné pouto tak intenzivně. Ale za daných okolností se ten náš vztah vyvíjel samozřejmě zrychleně. V žádném případě ale ne méně kvalitně. urghaHu

Nicméně pořád jsem před očima měla onen pomyslný červeně svítící semafor, protože tenhle kluk pro mě prostě nebyl k mání. Byl ženatý a navíc jednou nohou na odjezdu z hotelu. Po našem výletu do Hurghady jsme se několik dní na naší lavici nesetkali. Celým hotelem otřásal skandál s ukradenými penězi na pokojích a prostě nebyl celkově čas. Pro nás animátory navíc začalo každodenní drsné nacvičování vánoční a novoroční taneční show, takže času opravdu nebylo nazbyt. Já, hlava poblázněná jsem si to ale vyložila po vzoru ženské logiky. Můj potápěč už mě dostal, tak proč by se snažil se mnou dál stýkat. Co chtěl, už získal. S horkou hlavou jsem mu poslala hodně hrubou zprávu, na níž ovšem reagoval obratem. Prý se mnou musí mluvit. Šla jsem za ním s protáhlým obličejem, ale tu šanci si spolu promluvit jsem mu dala. Nakonec to nebylo o tom, co se mi honilo hlavou. Vše jsme si vyříkali a vysvětlili, já se uklidnila, ale špatným zprávám stále ještě neměl být konec. Walid mi vzápětí oznámil, že musí druhý den odjet. Nečekaně o pár týdnů dřív, než měl v plánu. Těžko říct, jestli za tím vším stál ten náš incident se security, nebo něco jiného. Nadešlo loučení. Rychlé a nečekané, každopádně nic srdceryvného. Věděli jsme, že se nevidíme naposled. Domluvili jsme se totiž na tom, že za ním hned jak to půjde přijedu do Hurghady.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Dva dny po jeho odjezdu jsem ho navštívila v Hurghadě. To byl den splněných snů. Přijela jsem rozkodrcanou meziměstskou dopravou hned ráno, dali jsme si snídani v kavárně na rohu ulice a pak jsme se utábořili na pláži. Strávili jsme asi čtyři hodiny povídáním, plaváním a objímáním. Byl to nejkrásnější osmý prosinec mého života. Jen tak beze slov jsme si leželi v náručí, na veřejné egyptské pláži a nikoho jsme tím nepohoršovali. K odpoledni jsme vyrazili na dlouhou procházku podél pobřeží. Drželi jsme se za ruce a já byla neskutečně pyšná. Na to, že žiju v Egyptě. Na to, že mám přítele Egypťana. Na to, že dokážu plnohodnotně žít v cizí zemi. Došli jsme až k Walidovi domů, kde už na nás čekala jeho maminka s večeří. Znala jsem jeho rodinu z hotelu, když už nás byli na začátku listopadu. Takže otázky kdo jsem já a co mám společného s Walidem nemusely padnout. I tak jsem ale byla hrdá na to, že mě Walid vzal k sobě domů. Vzít holku a ukázat ji rodičům, to už v muslimské rodině něco znamená. I když jsem v tomto případě byla oficiálně pouze kamarádka. Pozdě večer v taxíku cestou na “nádraží” mi Walid pošeptal, že než za pár dní odjede do Káhiry, chtěl by mě ještě jednou vidět a tenhle den si zopakovat. Mělo to být přesně před Vánoci. Já milovala tyhle chvíle, kdy Walid zvážněl a tichým hlasem mi sděloval něco takhle soukromého a intimního. To bych ho samou láskou umačkala. Snažila jsem se nepřipouštět si, že jsem do něj zamilovaná. Měla jsem to v rezervě kvůli jeho závazkům. Bylo to strašně krásný, ale zároveň jsem věděla, že Walida pro sebe mít nikdy nebudu. Já mu nikdy neřekla, co k němu cítím. Ale on to podvědomě tušil a snažil se mě proto uchlácholit, že svět je malej a že se potkáme někde jinde a někdy jindy. Třeba v Německu nebo v Itálii. Kde je vůle, je i cesta.

Poslední setkání naší krátké lásky proběhlo devatenáctého prosince. Přijela jsem za ním v noci, abychom spolu mohli strávit celou noc i celý den. Koukali jsme na filmy a za celou dobu nevylezli z postele. Nad ránem jsme si leželi v objetí a ve zšeřelém pokoji hrála instrumentální hudba. Připadala jsem si jako ve filmu při nějaké závěrečné srdcebolné scéně, kdy se dva milenci vidí naposledy a musejí se proti své vůli vydat každý svou cestou. Jako my dva. Když jsem se pak vrátila do hotelu, Walid mi v noci volal a vyřkl nahlas to, co už dlouho leželo ve vzduchu a co jsme cítili oba. Miluju tě. Oba jsme ale bohužel věděli, že spolu nemůžeme být. Říkal, že kdyby mě potkal dřív, bylo by vše úplně jinak, jenže teď je ženatý a nemůže s tím nic dělat. Až mu jednou povím, že jsem zamilovaná do někoho jiného, bude strašně žárlit. Byl to jeden z nejkrásnějších telefonátů v mém životě. Jenže přišel v nesprávnou dobu, na nesprávném místě. Walid se měl za pár dní vydat na cestu do Káhiry ke studiu němčiny. Ráda bych se tam za ním podívala na začátku nového roku. Plánovala jsem si v únoru vzít tři týdny volna a před svou dovolenou v Praze si užít několik dní v hlavním městě Egypta.

Pokračování příště…

No comments:

Post a Comment