Sunday, 1 January 2017

Láska s potápěčem. Egypt, část 1.


Teď, když jsem se vrátila do rodné hroudy a moje cestovatelské příhody stagnují, je vhodná doba pokračovat ve vyprávění mého egyptského příběhu. Jen pro připomenutí – v Egyptě jsem strávila plné dva roky a moje love story s animátorem Eckem našla svůj konec po teprve osmi měsících od mého příletu do Marsa Alam. Takže mám před sebou ještě celých 16 měsíců k vyprávění J. Abych svůj průřez Egyptem ještě trochu víc zkonkrétnila – po Eckovi jsem měla románky ještě s dalšími čtyřmi (!) Egypťany. Když to vyřknu takhle najednou, tak to vyzní skoro až hanlivě. V tak krátké době se zaplést s tolika muži. Ale známosti to byly bohužel kratičké, a i když to na první pohled nevypadá, s relativně velkým časovým odstupem. Ale to předbíhám… Můj příběh s Eckem už znáte. Ecka vystřídal človíček, jemuž jsem už tady na blogu věnovala hodně prostoru, a kterému říkám “můj potápěč”. Vy vlastně znáte jen konec tohoto příběhu - viz blogy Egypt je jako vysoká škola života, Egypt. Už zase! a Kolik jste ochotní zaplatit za lásku v Egyptě -  ale o začátek jsem se ještě nepodělila. Ten start je moc hezký a moc romantický a možná by byla škoda to nevyprávět. Takže mu věnuji pár řádek. Pro srdíčko J.
 

Můj vztah s Eckem skončil vzájemným (z mé strany nedobrovolným) odloučením. Zatímco on zůstal v městečku Benha u Káhiry, já se vrátila do Marsa Alam a pokračovala v rozjeté dráze animátorky. Byl říjen 2012 a já si pomalu přivykávala na to, že svou lásku už nikdy v životě neuvidím. Do zpěvu mi nebylo, ale kvůli své práci jsem musela zatnout zuby a přede všemi předstírat, jak jsem bezstarostná a veselá. Bavit hosty, vystupovat v comedy show, tančit s úsměvem na rtech. Abych se pak po představení složila v šatně na židli a proplakala zbytek večera. Jenže život šel dál a já se nemohla zavřít do sebe. Vrátit se domů se mi ještě vůbec nechtělo. Popravdě mě tahle možnost snad ani nenapadla. Chtěla jsem v Egyptě být. Bylo toho tam ještě tolik co zažít. Domluvila jsem si proto s potápěčským centrem šnorchlovací výlet a ve svůj volný den vyrazila změnit prostředí a vyvalit se na pláži. Kde byl i ON! Potápěčský instruktor, který mě vehementně přemlouval, ať s ním jdu vyzkoušet jaké to je, dýchat pod vodou. Nikdy předtím jsem to v moři nezkoušela, jen v bazénu. Potřebovala jsem trochu vyhecovat, ale šla jsem. Byl to tenkrát můj úplně první ponor trvající zhruba dvacet minut v hloubce devíti metrů. Můj potápěč mě celou dobu držel pod vodou za ruku. Tohle oni Egypťani dělají, aby holkám ukázali ochranitelského ducha, a aby šlo srdce dobýt rychleji. Ale na mém potápěči se mi líbilo, jak byl přesto přese všechno seriózní, jak mi vše profesionálně vysvětlil a nepůsobil při tom nabubřele, jak to spousta potápěčů dělá. Ale to bylo všechno. Žádná pomyslná jiskra nepřeskočila. Koneckonců on vůbec nebyl můj typ. Nepříliš vysoký týpek s viditelnou nadváhou a strašně chlupatou hrudí J. Ale začal mi být “podezřelý” ještě to odpoledne. Sbírala jsem po pláži mušle a on si sednul na písek a pozoroval mě. V tu chvíli mi běželo hlavou něco o debilech. Takové to “jen se dívej, ale mě nikdy nedostaneš”. Byla jsem nad věcí a užívala si tu domnělou “nadvládu” nad ním.

 
ci se ale daly do pohybu jaksi samy a rychle. O týden později jsme se potkali na potápěčském výletě znovu. Tentokrát se jelo na nejkrásnější pláž v Marsa Alam – do zátoky Abu Dabbab mezi hotely Hilton a Solymar (dnes El Malikia). Zatímco on byl busy se svými hosty a svými rodiči, já si plavala mezi želvami a přemýšlela o svém vztahu s Eckem. Cestou zpátky do hotelu jsem v autobuse učinila rozhodnutí, že už Ecka nechám definitivně jít. Už mu nebudu psát ani volat a prostě to definitivně utnu. Zaživa. Slzy jak hrachy mi stékaly po tvářích, když mi můj potápěč poklepal na rameno a začal mi ukazovat fotky želv a delfínů ve svém telefonu. Snažil se mě rozptýlit a přivést na jiné myšlenky. Byla jsem mu vděčná, že se zajímá, ale netlačí přitom na pilu. Psal se tehdy 31. říjen.

Dny ubíhaly a my se s Walidem (konečně jsem zveřejnila jeho jméno J) letmo potkávali v hotelu. On se mě vždycky tak upřímně ptal, jak se mám. Z toho jeho “How are you, Jana?” se mi podlamovala kolena. Byl z něj cítit opravdovej zájem. A ten způsob, jakým se na mě díval. Ty černý oči, to charizma. Něco mě k němu hodně přitahovalo. Dokonce tak moc, že když mě jednoho dne pozval, abychom si spolu večer sedli před potápěčským centrem, automaticky jsem souhlasila. Začali jsme se cíleně vídat každý večer a dokázali jsme spolu sedět třeba i dvě hodiny. V hotelu z toho začínalo být menší pozdvižení. Zejména v oddělení security, kteří nás sledovali ostřížími zraky, abychom se náhodou nespustili. V muslimské zemi.  I šéf animátorů ze mně šílel. Zoufale mi pořád volal, kde jsem, a ať už jdu domů. Ať si dám pozor, aby nás nikdo neviděl spolu. Ale nám s Walidem to bylo jedno. Sedávali jsme spolu na lavičce a Walid se o mě opravdu hezky zajímal. Nosil mi čokoládu, a když jel do města, ptal se, zda něco nepotřebuju. To jsem s Eckem nikdy nezažila. Neustále jsme si koukali do očí. Měl tak šíleně sexy pohled.. a ten úsměv. Bylo mezi náma takový šílený napětí. Jiskření. Elektrický proud.  Oba jsme bývali strašně unavení z toho, že si místo spaní spolu povídáme, ale chtěli jsme být spolu co nejvíc a únava nás neodrazovala. Ani nastupující zima. Vyměňovali jsme si dlouhé pohledy a já se v těch jeho temných zracích úplně rozpouštěla. Tála jsem pod jeho pohledem, a když mě chytil za ruku, naskočila mi husí kůže. Začali jsme se na rozloučenou i nesměle objímat a netrvalo dlouho a Walid se mě pokusil políbit. Byl chladný listopadový večer, hrobové ticho a za zády security, ale i přesto k tomu polibku málem došlo. Kdybych neucukla. Nebyla jsem na to ještě připravená. Rozloučili jsme se tedy na dobrou noc a každý se vydal opačným směrem do svého pokoje. Ani ne za deset minut mi zazvonil telefon. Walid mi řekl, že jsem úžasná a že nemůže spát…
 
Pokračování příště...
 

 

No comments:

Post a Comment