Monday, 23 January 2017

O tom, jak je těžké se rozhodnout.


Tuhle jsem na facebooku četla jeden z mnoha motivačních statusů nabádajících k tomu nebýt srab a nebát se vycestovat za hranice svého pohodlí a svého domova. Přijmout výzvu a vystavit sám sebe velké životní zkoušce. Spousta z vás to v skrytu duše udělat chce - zažít to dobrodružství, které všichni ti odvážní nomádi podrobně zapisují do svých cestovatelských blogů. Ale kde vzít odvahu překročit tu propast mezi “CHCI” a “JDU DO TOHO”? Častokrát je právě tohle rozhodnutí tím nejtěžším, co je potřeba udělat. Jakmile se jednou rozhodnete, že do toho opravdu jdete, už vás nic nezastaví. Mám pro to jeden takový hezký citát, který mně osobně pomohl utvrdit se v tom, že jsem se tenkrát rozhodla správně.
 
 

“To, co chceš, musíš obětovat pro to, co chceš víc.”

Strašně moc jsem chtěla odjet za zkušenostmi a cestováním, ale bála jsem se všeho toho zařizování, opuštění přátel a rodiny, vzdání se stabilní perspektivní práce a jistot, vymotání se ze závazků. Teď s odstupem času jsou tohle všechno jen maličkosti, které šly v pohodě zařídit. Stála za tím samozřejmě spousta papírování, obíhání úřadů, zjištování, ale byla to otázka pouhých několika dnů. Odhlásit se ze zdravotní pojištovny, dát výpověd v práci, pohlídat si daňové přiznání, zrušit paušál na mobilním telefonu, zařídit si dlouhodobé cestovní pojištění,… a to bylo vše. Žádné pravidelné splátky jsem neměla, žádné půjčky či dluhy, žádný pronajatý byt, takže o to to bylo jednodušší. Zbývalo tedy jen koupit letenku, zjistit si podmínky cestovních víz, mít předem domluvenou práci a ubytko a nějakou finanční rezervu do začátku a už mi nic nestálo v cestě.

„Kde je vůle, je i cesta.
„Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“


Mám k tomuhle tématu jeden takový příběh. Jedna slečna se dlouho rozhodovala, kam jet na příští dovolenou. Moc se jí líbilo v Itálii, kde strávila úžasné dva týdny, poznala tam pár nových přátel, a ubytování i jídlo bylo na jedničku s hvězdičkou. Na druhou stranu ale toužila poznat Řecko, dotknout se vší té historie, starobylých chrámů a ochutnat pravý řecký gyros. Rozhodla se, že si hodí korunou. Padne-li panna, pojede znovu do Itálie, padne-li orel, koupí si zájezd do Řecka. Mince rotovala vzduchem a přistála slečně v dlani. Padla panna. V tu chvíli najednou přišlo slečně líto, že neuvidí žádný z těch vysněných antických sloupů a nedýchne na ni atmosferická noblesa řeckých bohyň. Proto jela do Řecka. Přestože v hodu mincí zvítězila Itálie, pocit z výsledku slečnu zklamal. Podvědomí rozhodlo. A právě tímhle podvědomím bychom se měli řídit pokaždé, když váháme a nemůžeme se dobrat ke konečnému rozhodnutí.
Poznala jsem spoustu lidí stejného či podobného osudu, jaký mám já sama. Ať už osobně nebo z blogů. A ani jeden jediný z nich nelituje toho, že do toho šel! Není to dostatečný argument PRO? Všichni jsou naopak nesmírně vděční, že tu možnost měli a využili a váží si získaných zkušeností. Byť je na jejich cestách potkalo mnoho krušných chvil a častokrát si sáhli na osobní dno. To jsou chvíle, které v cizině zákonitě přijdou a jež potkají každého z nás. Ale právě to oklepání se a pokračování v cestě je tím primárním zdrojem budoucího sebevědomí a rostoucí osobní síly. Samostatnost, sebejistota a nový pohled na svět (tolerantnější, shovívavější, uvědomělejší, vyrovnanější,…) jsou devízami, které se po návratu domů vyvažují zlatem. Plus samozřejmě košatější jazyková výbava. Cestováním se můj život stal nevyčíslitelně bohatším.

“Cestování je jediná věc, kterou si kupujete, jež vás činí bohatšími.”

Paradoxně se ale cestováním i něco ztrácí. Odloučením bohužel blednou kontakty s lidmi, kteří dříve bývali blízcí. Mnohé lidi z Vašeho okolí ztratíte jednoduše proto, že si kvůli novým názorům přestanete tolik rozumět. A také:

“Už nikdy znovu nebudete kompletně doma. Protože část Vašeho srdce bude vždycky někde jinde. To je daň, kterou platíte za bohatství toho, že milujete a znáte lidi na více než jednom místě.”

Ráda bych se zmínila i o opačném problému. Když už někde jste, někam jste vycestovali a už máte za sebou nějaký ten pátek v cizím prostředí, kdy je vlastně ta správná doba odejít? Pokud Vás netíží časový limit a nemáte domluvené další závazky, můžete setrvat na daném místě neomezeně dlouho. Dokud Vás to bude bavit. Jakmile začnete přemýšlet o změně, je problém.

“Je tolik těžké odejít do té doby, než odejdete. Pak je to ta nejsnadnější věc na světě.”
“Čas odejít nastává, když bolest z toho, že zůstanete, je větší, než bolest z odchodu.”

 
A tak je to se vším. Nejen s cestováním, ale i s prací, s milostnými vztahy, apod. Dnes už si dokážu představit, že bych žila v kterékoli části světa. Všude žijí lidé. Všude jsou problémy a radosti, stejné mezilidské vztahy. S každým se dá vyjít, pokud jeden druhého respektujete. Nyní jsem ale v Praze a odletět zase někam jinam se mi v tuhle chvíli nechce. Užívám si po letech sníh a mráz a těším se na české léto. Žiju ze dne na den, na současné poměry až nezodpovědně. Zatímco většina lidí kolem mě pečuje už o vlastní potomstvo a spoří na důchod, já vše co mám, vkládám zase rychle do oběhu a živím letecké společnosti svojí nevysychající touhou poznávat svět. Materiálně nemám v podstatě nic. Nemám auto, nemám byt s hypotékou, nemám žádné úspory. Kdyby se cokoli stalo, můžu se hodně rychle dostat do pořádně hlubokýho srabu. Ale víra ve vlastní schopnosti mi dává jistotu, že se ze všeho dá vyhrabat. Takže slovo závěrem: CESTUJTE J.

PS: Takový malý update mého současného života v Praze: Pracuji teď na úžasném místě v centru v hotelu Yasmin, tudíž se pokouším vyjádřit svou loajalitu s firmou tím, že se obklopuji vším, co má co do činení s jasmínem J. Koupila jsem si jasmínový parfém, piju jasmínový čaj a jím jasmínovou rýži. Když už jsme u toho jídla, mám klasický ženský problém s nežádoucím váhovým přírůstkem. Takže mi asi nezbyde nic jiného, než začít jíst jen to, co nevrhá stín. Plankton zřejmě J. Mějte se báječně a někdy se stavte na mojí lekci Zumby, kterou budu vést každou středu ve fitku Euforie na Žižkově. Ráda Vás uvidím xxx

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2 comments: