Wednesday, 15 March 2017

Další můj egyptský příběh s (ne)šťastným koncem. PS: kapesníky s sebou


Vím, že nejčtenější jsou vždycky ty příběhy, v nichž se vypráví o lásce, proto zase jednou navážu tam, kde jsem skončila a vrátím se k egyptským love story. Dělá mi jakousi zvrácenou masochistickou radost si všechny ty pohádky Tisíce a jedné noci připomínat. I když bohužel nikdy neskončily happyendem.
 

Když skončil můj vztah s animátorem Eckem a poté i láska s potápěčem Walidem, žila jsem už v Egyptě skoro rok. Už jsem leccos zažila a nejen ze své vlastní zkušenosti jsem věděla, jak snadné - a až neuvěřitelně rychlé - je zamilovat se do Egypťana. Moje animátorská kolegyně z Ukrajiny žila třičtvrtě roku jako v celibátu, než v Hurghadě na nákupech náhodně potkala svého vyvoleného. Láska jako trám z tohoto setkání vykvetla během necelých dvou týdnů. Do měsíce tato slečna praštila s animací a přistěhovala se k muži svého srdce. Do druhého měsíce už čekala miminko… Jak to dopadlo a jak je to mezi nimi nyní snad nemusím vyprávět…

Co se mě týče, stalo se to několik dní před koncem roku. Vzápětí poté, co z mého života zmizel Walid, se v mém zorném poli objevil klouček, který kolem mne tak trochu brousil od samého začátku. Když jsem v únoru 2012 přijela do Marsa Alam, pracoval v hotelu Dreams Beach i plážový prodejce výletů na čtyřkolkách, který si říkal Boody. Bylo mu čtyřiadvacet a byl tedy o tři roky mladší než já. Ne, že by na tom záleželo. Já byla tehdy šíleně zabouchlá do Ecka, takže žádný jiný neměl šanci ani za mák, ale přesto mě pozornost tohohle klučiny hřála u srdce. Kdykoli to šlo, zeptal se, jak se mám. Když jsme se míjeli na pláži, vždy se na mě krásně usmál. A když jsem měla o pár týdnů později narozeniny, dal mi dárek – přívěsek na kůži zabalený do látkového pytlíčku, kde jsem našla i maličké přání, kam připsal své telefonní číslo… Bylo to velmi hezké gesto a moc příjemný pocit, že na mě někdo myslí, i když mě v podstatě skoro nezná. Tehdy to byl teprve měsíc, co jsem začala žít v Egyptě, takže jsem byla pro všechny nováček. Rošťák Boody ale měl zamíchat s kartami mého osudu až mnohem později. Zásahem shůry jsme s Eckem o dva týdny později změnili hotel a s Boodym už jsme se tudíž nevídali. Bylo mi to líto, hlavně poté, co jsem viděla jeho zklamaný výraz, když jsem mu tuhle novinu oznamovala. Tím svým otevřeným lidským přístupem ke mně si získal mé sympatie od samého začátku. Ani nevím proč, ale to narozeninové přáníčko s telefonním číslem jsem si vzala do nového hotelu s sebou. Schovala jsem ho, aby ho Ecko u mě nenašel a vyhnula se tak žárlivé scéně. V novém hotelu (Pensee Azur) jsme s Eckem měli každý svůj pokoj a o dlouhých několik  měsíců později, když jsem zrovna uklízela, jsem to přáníčko našla. Obracela jsem ho v ruce a s úsměvem na rtech vzpomínala na Boodyho. Ale tu kartičku jsem nakonec zahodila do odpadků…

Když jsem se pak v září 2012 vracela pracovat do Dreams Beach – sama, protože Ecko zůstal v Káhiře a jeho příjezd za mnou byl v nedohlednu, - jednou z věcí, která mě zajímala, bylo i to, kde najdu Boodyho. Neplánovala jsem si s ním nic začínat, jen jsem chtěla navázat v našem přátelství tam, kde bylo vzájemným odloučením zpřetrháno. Ale k mé smůle už Boody v hotelu nepracoval. Byl “převelen” do rezortu přímo v městečku El Quseir, kde sám žil a které bylo od Dreams Beach vzdálené půl hodiny jízdy. Co naplat. Já si tedy hospodařila v hotelu uprostřed pouště sama a postupně ztratila jak Ecka, tak i Walida. Byl konec roku, venku zima a hostů nebylo tolik. Proto i Boody měl občas chvilku stavit se u nás a pozdravit staré známé. Popichovali jsme se a spíš z legrace si sem tam posílali vzdušné pusinky. Ta moje ukrajinská kolegyně, o níž jsem se zmínila na začátku blogu, byla zrovna čerstvě zamilovaná a chtěla, aby každý kolem ní zažil ten opojný pocit lásky, proto si jednou Boodyho přede mnou dobírala, jestli mě nechce pozvat na rande. Podle všeho žádnou přítelkyni momentálně neměl. Byla jsem hodně ráda, že to udělala, ten klučina se mi totiž začínal líbit čím dál víc a takhle to aspoň nevyšlo najevo mojí “vinou”. Ten nápad de facto vyvolala ona. Takže jsem měla čisté ruce. Ale Boody tuhle myšlenku zavrhl hned v zárodku s tím, že se bojí začít nový vztah, protože se nechce zklamat. Takže jsem zase ostrouhala.
 
Překulil se nový rok a náš animátorský tým v Dreams Beach dost osiřel. Šéf animátorů si vzal pár týdnů dovolenou, takže jsem velením byla provizorně pověřena já a pod sebou jsem měla jen dvě holčiny. Ale když jsou pohromadě tři mladé holky, to nevěstí nic dobrého J. Ukrajinka Nastia, Ruska Dasha a já. Začaly jsme se hodně bavit s klukama ze stánků. Fawzy, Mido, Ramy a samozřejmě Boody. A já se do něj čím dál víc zakoukávala. Netrvalo dlouho a Boody mě pozval na rande! Opravdu to byla otázka jen několika dní, protože byla teprve polovina ledna. Ale o to rychlejší to mělo spád. Už si bohužel nepamatuju, jak k tomu pozvání došlo, ale co vím jistě, že jsme se sešli až na druhém konci El Quseiru v coffee shopu. Onen coffee shop měl jedno “soukromé” patro nahoře, kde byla televize, šíša a posezení na zemi mezi kupou polštářů. Napůl seděli (poté, co jsme předtím hodinu hráli kulečník), napůl leželi jsme tam s Boodym vedle sebe a povídali si. Já to brala jako kamarádské setkání, protože jsem nechtěla očekávat něco, co vůbec nemuselo přijít. A pak být zklamaná, že to nepřišlo. Takže jsem celý večer hrála kamarádku-pohodářku, i když jsem v skrytu duše doufala v něco víc. A pak mě Boody požádal, abych mu dala pusu! Překvapilo mě to. To, v co jsem tajně doufala, jsem najednou měla na dosah ruky, ale nebyla jsem na to docela připravená. Ale touha zvítězila nad pochybnostmi a já se přiblížila k jeho rtům. Líbali jsme se dlouho a vášnivě, hladili se po rukou a jemně se dotýkali. Nevěřila jsem, že se to děje. Bylo to nečekané a z téhle schůzky jsem odcházela jako Alenka v Říši divů. Nevěřícně, ale neskutečně šťastně. Vrátila jsem se do hotelu, kde už na mě čekala Nastia, aby na mě vyzvěděla podrobnosti. Ten její upřímný jásot, když jsem jí oznámila, že mám od teď asi přítele, si pamatuju jako by to bylo včera. Do postele jsem té noci nedošla, ale dovznášela se.  

S holkama jsme tedy začaly jezdit do města za klukama. Večer po práci jsme kolem desáté sedávaly do taxíka, který nás odvezl do coffee shopu, kde už nás čekali kluci z hotelových stánků. Scházela se tam naše parta a vždycky jsme měli štěstí, že jsme měli tu místnost sami pro sebe, bez ostatních návštěvníků. Pak až mnohem později mi došlo, že tahle prostora fungovala zcela záměrně jako takový šmajchl kabinet, takže kdykoli se uvnitř objevil někdo s holkou, ostatní jaksi automaticky na základě nějakého nepsaného pravidla vyklidili pole. Byly to krásné večery a konečně jsem zažívala i pravý Egypt, veřejná místa, podniky, a ne jen sterilní hotelové rezorty. Mezi mnou a Boodym to pořád nebylo stoprocentně vyřešené, nevěděla jsem tedy, jestli ano (mám přítele) nebo ne (jsme jen kamarádi). Ale vše naznačovala spíš tomu prvnímu. Jednou se naše parta sešla na kulečníku, kde se nacházeli i dva jiní kluci, z nichž jeden se ke mně otočil a začal si se mnou povídat. Boody se ke mně do té doby moc neznal, ale když viděl toho druhého, že o mě jeví zájem, přirozená soutěživost a mužské ego zvítězilo. Přisedl si ke mně a dal tomu druhému jasně najevo, že tohle teritorium není k mání. A po zbytek večera se ode mě nehnul. Domlouvali jsme se, že mě bude Boody učit italsky a byl strašně roztomilej, když mě opravoval. Byl to božský pocit.  

 
Jednoho večera se Boody v coffee shopu neukázal. Bylo mi to strašně líto, ale brala jsem to sportovně. Už se připozdívalo a holky se chtěly vrátit do hotelu. Popravdě i já, protože mi začala být zima a sedět tam sama, zatímco jsou kolem mě ostatní v páru, to nebyl dvakrát příjemný pocit. Když už jsem se pomalu sbírala, Boody vyběhl schody nahoru a objevil se ve dveřích. Srdce mi poskočilo. V tu chvíli se mi už nechtělo odjíždět ani náhodou, naopak jsem si přála zůstat po Boodyho boku co nejdéle to půjde. Boody se svalil ke mně na polštář a zakryl svou rukou naše tváře, abychom se mohli líbat. Připadala jsem si jak v sedmém nebi. A bohužel se zamilovávala… Bylo ale už skutečně pozdě v noci a my se musely vrátit do hotelu. Kluci nás vyprovodili ven, a zatímco jsme kolem třetí ráno čekaly na liduprázdných ulicích na taxíka, Boody si mě vzal za ruku stranou ke svému autu a dal mi dárek. Měla jsem si ho rozbalit až doma v soukromí svého pokoje. V taxíku mi pak Nastia při pohledu na tu zabalenou krabičku řekla něco, co mi rozbušilo srdce tak, že to muselo být slyšet i přes hlasitou hudbu z rádia. “On JE tvůj přítel.”

Nemohla jsem se dočkat, až za mnou zaklapnou dveře a já si budu moc rozbalit ten dárek. Trhala jsem ozdobný papír a našla krásnou dřevěnou krabičku na cennosti a uvnitř bylo ještě něco. Malý stříbrný skarabeus – egyptský brouček pro štěstí, kterého jsem si hned dala na řetízek a na krk. Nevím, jak se mi té noci povedlo usnout. Moje hlava byla plná Boodyho.

Ty pocity byly podle všeho vzájemné. Boody mi začal posílat obrázky na facebook, často mi volal, kolikrát jen proto, aby se mě zeptal, co jsem měla k obědu. Povídali jsme si dlouhé minuty a přiznám se, že i já jemu jsem jednou sama od sebe zavolala, protože jsem chtěla slyšet jeho hlas. Přestože jsem se chtěla držet zpátky a nedolejzat. Po večerech jsme si psávali krásné zprávy a jednou mi přišla smska, kde stálo, že by si Boody přál, abych mu usínala v náručí. Dá se při tomhle všem nezamilovat?

Náš den D se blížil. Měla jsem hodně přesčasů a proto jsem si vydyndala dva dny volna a to po sobě jdoucí. Řekla jsem to Boodymu a naznačila mu tím, že budu mít celou noc volnou. Pochopil to. Ten den zrovna pršelo jako z konve. V Egyptě málo častý jev. Ale byl konec ledna a déšť v zimě zase tak neobvyklý není. I když v mnohem menší míře. K večeru pro mě Boody poslal taxi a čekal mě ve městě. Zavezl mě k jednomu z domů, vystoupali jsme po schodech do pronajatého bytu a zamkli za sebou dveře. Boody nakoupil spoustu pamlsků, ale na ty se vůbec nedostalo. Rovnou mě začal líbat a odvedl do ložnice. Z telefonu pustil soundrack k Titanicu, takže to nemohlo být kýčovitější, ale já si užívala jeho přítomnost a blízkost. V tu chvíli už jsem do něj byla až po uši zamilovaná, takže bylo pozdě co řešit. Když jsme si usínali v náručí, byla jsem tou nejšťastnější slečnou pod sluncem.

Zanedlouho jsem odjížděla na dlouhé tři týdny na dovolenou. Kdybych věděla, jak se tohle všechno zvrtne, asi bych si tu dovolenou naplánovala kratší. Nechtělo se mi odjíždět na tak dlouho a nechávat Boodyho samotného. V den mého odjezdu jsme se sešli v coffee shopu. Bylo ještě brzo do odjezdu mého autobusu do Káhiry, tak jsme si jen tak beze slov leželi v náručí. Řekla jsem mu, že se s ním cítím strašně dobře a v bezpečí a on mě políbil.

Po celou dobu mé nepřítomnosti jsme si s Boodym volali a psali jen párkrát. Bylo to hrozně málo a bylo mi to líto. Ale on nepsal první a já nechtěla být vtěrka. O to víc jsem se těšila, až se vrátím. Hned ten první večer po mém návratu do hotelu jsme s holkama plánovaly cestu do města za klukama, ale překazil nám to manažer. Trval na tom, že musíme tady a teď udělat poradu a poslal naše taxi pryč. Byla jsem naštvaná jako nikdy a odmítla se zúčastnit jakéhokoli mítinku ve svém volném čase, bez předešlého upozornění, v noci, a navíc, když už jsme měly jiné plány. Bohužel jsem se svými argumenty neuspěla a taxi už stejně odjelo. Porada trvala ani ne deset minut! A kvůli tomuhle jsme tam skejsly. Bylo nad slunce jasné, že tahle narychlo svolaná akce byla za účelem toho, abychom do žádného města nejely. Manažer žárlil, že o něj ani jedna z nás nejeví zájem. Vztek ve mně doutnal, ale ještě mnohem víc smutek a zklamání, že Boodyho neuvidím dalších dvacet čtyři hodin. Už jsem nemohla vydržet to nekonečné odloučení. On mi pak v noci psal krásný zprávy, aby mě uklidnil.

 
Druhý den jsme si vše vynahradili. V coffee shopu jsme byli jen Fawzy a Nastia a Boody a já. Leželi jsme si v objetí a celou dobu se jen líbali. A bylo to nádherný. Tak moc, až jsem z toho dostala strach. Já jsem pak Boodymu druhý den neodpověděla na zprávu a on mi milionkrát volal... Ale ani volání jsem nepřijala. Sváděla jsem vnitřní boj. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná a už jsem nemohla takhle pokračovat dál, nebýt spolu jako pár. Poslala jsme mu zprávu, ať se rozhodne, jestli se mnou chce být nebo ne. Vím, že je to to nejhorší, jak to může holka zkazit, tlačit kluka do kouta, ať se vymáčkne. A vymstilo se mi to. Logicky, bohužel. Odpověď přišla vzápětí. Moc se omlouval za všechno, co jsem k němu cítila. Řekl, že jsem jeho nejlepší kamarádka, a pokud si budu přát, zmizí mi navždy ze života a už mě nebude otravovat.... Zlomil mi srdce. Nechápala jsem, proč mi kupoval dárky, proč mi psal tak hezký zprávy, že mu chybím a že chce, abych mu usínala v náručí a proč mě držel za ruku a tak vůbec... Brečela jsem celou noc.

Pár dní poté jsem měla narozeniny a vyrazily jsme do města. V coffee shopu už na nás čekali kluci, včetně Boodyho. Věnoval mi sáček plný čokolád jako dárek. Já mu nic nevyčítala, neudělala jsem mu žádnou srdceryvnou hysterickou scénu přes telefon, takže jsem se mu tváří v tvář snažila dát najevo, že jsem v pohodě. Ale nebyla jsem. Samozřejmě že ne. Všechno se ve mně pralo, chtělo se mi brečet a řvát. K zbláznění jsem se těšila na nadcházející léto, jaké to bude s Boodym úžasné, jak budeme volné dny trávit spolu, ale on všemu učinil přítrž. Tak surově a nečekaně. Stokrát jsem si spílala a počastovala sama sebe těmi nejhoršími nadávkami, proč jsem radši nedržela hubu a nenechala všemu volný průběh. Zkazila jsem si to sama. S Boodym jsme pak seděli nahoře o samotě a snažili se si vše vyříkat. On tvrdil, že mě má hrozně rád, ale prý se bojí udělat ten další krok ke vztahu. Přede mnou se prý v někom hodně zklamal a bál se, že se to bude opakovat. Ale ve skutečnosti on ten další krok se mnou už dávno udělal. Jen to nikdo z nás zatím nepojmenoval nahlas. Udělala jsem to až já a tím tu naši křehkou začínající lásku jednou provždy pohřbila. Řekla jsem mu, že si myslím, že mu na mě tolik nezáleží, když mě nechá tak snadno jít, ale Boody to razantně zamítl a tvrdil, že byl od samého začátku co jsme se poznali připraven se o mě s Eckem prát. Nevěřila jsem mu to. Rozešli jsme se ten večer hodně odměřeně a já dál předstírala, že jsem nad věcí. Ale to je jedna z věcí, které vůbec neumím. Častokrát jsem plakala Fawzymu – jeho nejlepšímu kamarádovi – na rameni, prosila ho, ať se Boodyho zeptá, jestli to skutečně myslí vážně, a jako odpověď se mi dostalo pouze potvrzení stávající situace. Prý bude pro oba – a hlavně pro mě – lepší, když už se neuvidíme.

Uteklo pár týdnů a s Boodym jsme se čistě kamarádsky domluvili, že se můžu přidat k jeho turistické skupině a vyrazit s nimi na výlet do pouště na čtyřkolkách. Já ho prostě nemohla přestat kontaktovat, tak jsem mu čas od času napsala zprávu a vyšlo z toho pozvání na výlet. Jeli jsme spolu na jedné čtyřkolce a ta vzájemná blízkost mi naháněla husí kůži. Ale choval se ke mně už opravdu jen jako ke kámošce, odměřeně, bez dotyků. Od té doby už jsme se nikdy neviděli…

Když jsem bývala v noci sama ve svém pokoji, zkoušela jsem mu volat, ale nikdy to nebral. Psávala jsem mu, jak moc mi chybí, až mi to trhá srdce, ale odpověd nikdy nepřišla. Když jsem náhodou byla ve městě, kolikrát jsem se přistihla, že jen bezcílně courám ulicemi a snažím se mezi stovkami kolemjdoucích tváří najít tu jeho. Nikdy se mi to už nepovedlo.

Boody byl z konzervativní muslimské rodiny, takže jeho osudem, jak říkal, bylo oženit se s egyptskou dívkou, kterou mu vybere vlastní rodina. To byl asi hlavní důvod, že ten náš vztah tak bezcitně přeťal. Dřív než bude pozdě. Ale pozdě už bylo. Dnes už jsou tomu čtyři roky. Často si na Boodyho vzpomenu a stále nechápu, jak to mohl udělat. Asi ho to stálo hodně vůle, ale byl v té chvíli silnější než já. Ale pořád to bolí. I po těch letech…

No comments:

Post a Comment