Wednesday, 29 March 2017

Hraju si na chudinku, ale hlavně já jsem v Egyptě lámala srdce na počkání

Pořád píšu o tom, kdo všechno mi v Egyptě zlomil srdce, ale když se nad tím vším zamyslím, byla jsem to já, kdo byl větším lamačem srdečních komor. Za vším hledej ženu. Egypťani se rychle vzhlédnou v cizinkách, protože bývají zakázaným ovocem. Ráda bych nyní vyprávěla příběh, který mi donedávna nedal spát. Protože jsem ho ukončila vlastní vůlí a nedá se říct, že úplně ohleduplně.



Dostávala jsem dárky ze všech stran – bižuterii, šátky, ozdobné krabičky, parfém, kabelky a hodinky, figurky pro štěstí, čokoládové tyčinky, prostě cokoli, co by mladá holka mohla potřebovat J. Jeden z nejvytrvalejších Egypťanů zašel dokonce tak daleko, že mi k Vánocům věnoval stříbrný řetízek s přívěskem, k novému roku stříbrný set naušnic s prstenem a řetízkem a návdavkem ještě padesát euro pro rodinu. Zdráhala jsem se přijmout, ale nedal si říct. Zdarma jsem se potápěla, jezdila na velbloudovi i na čtyřkolkách, prostě jsem byla obletovaná královna. Musím říct, že v té době (jaro 2013) jsem také nejlépe vyhlížela. Bylo mi devětadvacet a za celý svůj život jsem nevypadala líp. A z egyptských ctitelů jsem si mohla vybírat. Prosili mě o rande, žadonili o šanci, ale kde jiskra nepřeskočí, tam se nedá svítit.

Jaro v Egyptě 2013 bylo ve znamení velkých změn. Byla jsem bez závazků a protože se můj animátorský tým rozpadl, dala jsem animaci vale a přijala nabídku pracovat v potápěčském centru.  Mým úkolem bylo prodávat na pláži šnorchlovací a potápěcí výlety, což se mi zpočátku zdálo jako velmi snadný výdělek. Přestože jsem měla být placena jen z provizí, předem jsem si rozpočítala, kolik výletů denně bych musela prodat, abych si přišla na obstojný peníz. A nebylo to zase tolik. Spát jsem měla kde, jíst jsem měla kde, a vše co si vydělám, mělo proudit do mé kapsy. Navíc se časem rýsovalo i rozšíření mých funkcí na tlumočnici a šnorchlovacího průvodce na lodních výletech. Kdo by to nebral. Práci jen čtyři hodiny denně, volné večery a svobodu. Hodně jsem tu nabídku zvažovala, ale koneckonců k animaci jsem se mohla vrátit kdykoli a proč nezkusit něco nového.



Ahmeda jsem poznala snad už druhý den po mém příjezdu na pláž Abu Dabbab. Byl potápěčským instruktorem (opět J) a zrovna školil párek postarších Britů. Vzpomínám si, jak mě rozčilovalo, když se mi jeden z těch Anglánů snažil Ahmeda dohodit coby manžela. Div jsem na něj nevyjela, ať se s ním ožení sám, když toho holohlavého potápěče tak vychvaluje. Ahmed byl sympaťák, ale můj typ to zrovna dvakrát nebyl. Byl urostlý, štíhlý, ale ve tváři mi připadal trochu zženštilý. Takový až skoro holčičí obličej. A nebyl ke mně zpočátku ani milý, takže jsem mu nevěnovala víc pozornosti, než se slušelo. Ani když mi druhý den dal do ruky svoji vizitku. Další sexuální loudil, problesklo mi hlavou. Byl fakt, že jsem se zčistajasna ocitla uprostřed ryze mužského kolektivu samých potápěčů, což se mi moc líbilo. Nadbíhali mi, vtipkovali, byla jsem středem pozornosti. Ale přesto si ke mně žádný z nich nic nedovolil. Nevím proč měli za to, že jsem zadaná. Ale Ahmed na žádné povídačky nebral zřetel a zavětřil šanci.

Spíš ze zvědavosti a nudy, než z čirého zájmu, jsem Ahmeda druhý den zkontaktovala na facebooku. Odpověď přišla vzápětí a rovnou bez zbytečných okolků i pozvání na večeři. Hezky se mi s ním psalo, tak jsem souhlasila. Pozval mě k sobě domů, což jsem nejdřív kategoricky odmítla, protože bylo nad slunce jasné, o co mu tak může jít. Řekla jsem mu, že je rande u něj doma haram, tedy zakázané, což bylo pro Ahmeda, jak mi později přiznal, jako bych mu vrazila políček. Coby nemuslimka upozornit muslima na dodržování jeho vlastních pravidel. Ale u něj doma jsme se nakonec sešli.

Poslal pro mě řidiče. Přece jen, žila jsem uprostřed pouště a do městečka Marsa Alam to byla skoro půlhodina cesty. S takřka neexistujícím veřejným spojením. Ahmed bydlel na konci mini městečka v moderní novostavbě, kterou vlastnil Ital. Takže se nikdo ze sousedů nepozastavoval nad tím, že si muslim vede do bytu cizí holku. Ahmed měl maličký, ale útulný příbytek a obřího psa, s nímž jsem si hrála, mezitím co Ahmed připravoval večeři. Bylo strašně hezký ho pozorovat při vaření. Udělal na mě dojem. Vypadal při tom tak soustředěně a roztomile, že mi blesklo hlavou, že by asi nebylo těžký se do něj zamilovat. Byla jsem po rozchodu s čtyřkolkářem Boodym v takovém psychickém stavu, že jsem byla schopná se zamilovat do každého, kdo na mě bude hodnej.

Ahmed připravil těstoviny s rajčatovou omáčkou a uspořádal takový malý obřad. Prostřel stůl, usadil mě k němu a nenechal mě v podstatě dělat vůbec nic. Jen mě obskakoval. Moc jsem si to užívala. Dlouho jsme si povídali a bylo to milý. Když jsme dojedli, Ahmed se mě pokusil chytit za ruku a obejmout. Vysmekla jsem se mu tak divoce, až se mi začal omlouvat. Prý jsem měla takovou hrůzu v očích, která zračila, že jsem asi musela zažít něco hodně nepříjemnýho. Ale na můj vkus se to spíš vše semlelo až moc rychle. Znali jsme se teprve tři dny! Přišlo mi, že to Ahmed bere moc vážně, projevil zájem se dál stýkat a dokonce už přemýšlel o sblížení. Na mě to ale bylo moc hrr se po třech dnech sbližovat. Moje ucuknutí způsobilo, že Ahmed ani neprotestoval, když jsem se rozhodla jet domů. Souhlasil, ale tágo mě zavolat nenechal. To udělal sám. Romantické gesto...

Uběhlo pár dní a došlo na druhou schůzku. Měla jsem radost a cítila jsem zadostiučinění, že jsem na Ahmeda zřejmě udělala dojem, když jsem si vysloužila pozvání na další rande. Lichotilo mi to. Měli jsme oba celý den volno, tak jsme si tentokrát vyměnili role a byla jsem to já, kdo kuchtil. Vařila jsem bramborovou kaši a kuře se sýrovou omáčkou. Jak příjemné bylo po více než roce vzít do ruky vařečku a vyrábět oběd vlastními silami. Připadala jsem si užitečná a důležitá. A Ahmed si to jídlo nemohl vynachválit, čímž v mých očích hodně stoupl. Povídali jsme si a koukali na film. Chtěli jsme se i projít se psem po pláži, ale brzy se setmělo a už to nemělo cenu. Najednou bylo půl jedenácté večer a já naznačila, že je čas jet domů. Ahmed mi navrhl, ať u něj přespím. Počestně. Moc se mi nechtělo, bál jsem se, že bude pokoušet štěstí, ale nakonec mě přemluvil. Pustil na notebooku další film a lehli jsme si s popcornem k sobě na sedačku. Já ležela na boku vepředu a Ahmed mě zezadu obejmul. Až jsem z toho měla husí kůži. Od rozchodu s Boodym uběhly už více než tři měsíce, a i když to pořád ještě bylo čerstvé, už jsem si dokázala představit, že moje srdce dokáže bít i pro někoho jiného. Když se rozjely závěrečné titulky, přitočila jsem se tváří k Ahmedovi a on mě políbil. Ty první polibky, ty prvotní dotyky úst, ty jsou napoprvé vždycky tak úžasné, tak elektrizující. Líbali jsme se víc a víc a nesměli se hladili. Přesunuli jsme se do ložnice, kde mi Ahmed řekl, že se mu od první chvíle, co mě potkal na pláži, hrozně moc líbím. Já ale v ten moment odmítla dál pokračovat. Spát jsem s ním zatím ještě vůbec nechtěla a Ahmed to díkybohu akceptoval. Spali jsme tedy jen vedle sebe. Ani ne jeden druhému v náručí, prostě jen tak. A byl to hezký. Před usnutím jsem přemýšlela. On byl strašně fajn, hezkej, chytrej (mluvil arabsky, anglicky, italsky a německy), měl relativně dost peněz a skvělou práci. Ale přišlo mi, že je na všechno ještě moc brzo. Znali jsme se pouhý týden. Ještě jsem do něj nebyla zamilovaná. I když jsem celý den bojovala s nutkáním ho pohladit, dát mu pusu na tvář. Přitahoval mě, to ano. Ale chtělo to čas.



Po tomto večeru jsme se s Ahmedem tři dny nesetkali. Neměla jsem chuť se s ním vidět dříve a popravdě jsem ani neměla moc času. Než jsem začala pracovat u potápěčů, bála jsem se, že budu trávit osamělé večery na verandě své chatky, ale opak byl pravdou. Neustále jsem někde lítala a navštěvovala známé po hotelech. Další takový výlet jsem plánovala i nyní, ale na poslední chvíli jsem dala přednost Ahmedovi. I přesto, že jsem mu půlhodiny předtím volala, že tentokrát mám jiný program. Nejdřív mi překvapeně vyčetl, že si zahrávám s jeho city, ale pak byl moc rád, když jsem přijela. A ten večer se to stalo. Moc si paradoxně nepamatuju, jak k té velké chvíli došlo. Ono když člověk není v tom pravém slova smyslu zamilovaný, tak detaily opomíjí. Ale chtěla jsem to a líbilo se to nám oběma. Ahmed byl strašně fajn, všechno šlo přirozeně a nebylo mezi námi cítit žádné napětí, nic co by nám kazilo večer. Ale došla jsem k názoru, že tento vztah, dal-li se nazývat vztahem v pravém slova smyslu, bude asi jen o tom jednom. Zase tolik se mi Ahmed nelíbil. Fungovala tam chemie, to ano, ale jinak to nebylo to pravé, tak jak bych si to představovala. Možná jsem se s Ahmedem i trochu nudila. Byli jsme spolu, trávili spolu čas, ale být pořád zavření doma, to mi nevyhovovalo. On nechtěl chodit ven, aby nás náhodou spolu nikdo neviděl a nevznikly drby. Což jsem na jednu stranu chápala, ale na druhou stranu mě to uráželo, protože jsem měla pocit, že se za mě stydí.

Začala jsem každopádně u Ahmeda přespávat. Ale cítila jsem se čím dál víc jako v „pasti“. Měli bychom se poznávat a vzájemně oťukávat, což je po pár týdnech známosti přirozené, ale spíš jsem se s ním cítila jako po pětiletém vztahu. Žádná romantika, jen jsme byli doma a buď koukali na filmy nebo trávili čas v posteli. On si navíc se mnou ani moc povídat nechtěl. Alespoň mi to tak přišlo. Dopředu prohlásil, že chce mít po práci svůj klid, nechce trpět žádný holčičí řeči o make-upu a podobných nesmyslech. Make-up se zrovna mě vůbec netýkal, ale i tak mě to trochu zarazilo. Sobec. Jediné, co ho zajímalo, byl sex. A začal mít i majetnické projevy. Když jsem na sobě jednou měla pánskou košili, kterou jsem si vzala z animátorské kostymérny, nevěřil mi, že ji nemám od žádného chlapa. Doloval ze mně, od koho tu košili mám. Jednou při vaření mi také nezávisle na sobě volali hned čtyři kluci. Pokaždé, když zazvonil telefon, Ahmed protáhl obličej. Nic neříkal, ale bylo evidentní, že jsou mu ty moje pánské hovory proti srsti. I když to byli jen moji kamarádi. Dokonce jsme se po pouhých pár týdnech známosti i pohádali. Kvůli vaření! Já trvala na tom, že budu oběd připravovat já, na což Ahmed chtě nechtě přistoupil, ale uražené malé děcko v sobě nezapřel. Dal si dvě sousta a odešel od stolu s tím, že se to nedá jíst. Já se pak pokusila o smír, když jsem uprostřed mytí nádobí k němu přistoupila, dala mu pusu na tvář a řekla mu, že je úžasnej. To ho úplně rozzářilo. Ale místo abych u něj zůstala a vše jsme si vyříkali a odpustili si, vrátila jsem se ke dřezu. Blbá jsem, vím.

Nejvíc mě zarazilo, když jsem u Ahmeda jedné noci přespala a on musel druhý den brzy vstávat do práce. Vyprovodil mě z bytu v sedm ráno a vůbec se nestaral, jak se v tak brzkou hodinu dostanu domů. Nezavolal mi taxi, natož aby mi na něj dal peníze. Přešla mě chuť se s ním stýkat. Byl už začátek července, prodávat výlety mi nešlo a já se pomalu, ale jistě rozhodla, že potápěčské centrum opustím a vrátím se k animaci.

S Ahmedem jsem se viděla naposled koncem července. Vracela jsem se z třídenního sólo výletu do Asuánu a hodilo se mi u něj přespat (jsem vypočítavá mrcha). Byla jsem zpocená až do morku kostí, ulepená a smradlavá. Po několika hodinách jízdy z Asuánu do Marsa Alam autobusem bez klimatizace to bylo pochopitelné. Přesto se mě trochu dotklo, když mě Ahmed hned poslal do sprchy a vzápětí poté mi div nenařidil, ať ho následuju do ložnice. Připadala jsem si jako kus masa. Takové zacházení jsem si jako holka nepředstavovala. Ráno jsem Ahmedovi oznámila, že se vracím do Dreams Beach. Na otázku, kdy se zase uvidíme, si Ahmed odpověděl sám. Pravděpodobně už nikdy víc...

Považovala jsem tím náš vztah za uzavřený. Konec šmitec. Ne tak Ahmed. Osopil se na mě, když jsem se s ním na podzim nesešla v Hurghadě a vynadal mi, když jsem z Egypta odjížděla nadobro - bez rozloučení. Nebylo to úplně fér, to uznávám, ale na svou obranu musím říct, že jsem v té době byla v šíleném psychickém stavu, kdy jsem v Egyptě nenáviděla všechno a všechny a nerozloučila se v podstatě s nikým.

Ahmed se mě logicky ptal, co udělal špatně. Vyčítal mi, že si takové jednání vůbec nezasloužil a já mu to nevyvracela. Jen jsem si tvrdohlavě trvala na tom, že jsem neměla sílu nikomu dávat sbohem. Ahmed si mě odstranil z facebooku a od té doby jsme spolu nemluvili. V průběhu těch tří let, které od našeho konfliktu uplynuly, jsem se ho pokusila několikrát kontaktovat, vykouřit dýmku míru, ale pokus o smír nebyl akceptován. Uražené mužské ego. Často jsem si na Ahmeda vzpomněla. Říkala jsem si, jestli jsem nebyla až moc krutá vůči němu. Jenže reakce od něj nepřicházela. Brala jsem to jako danou věc a smířila se s tím. Popravdě jsem už vůbec nedoufala, že spolu ještě někdy budeme mluvit. Až do začátku tohoto měsíce. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ahmed mi poslal zprávu přes facebook. Doslova napsal: „Jedna otázka mi nedá spát. Co jsem tenkrát udělal špatně?“ Musím se přiznat, že mi to polichotilo, že jsem pro Ahmeda tehdy představovala asi víc, než jen bezvýznamnou životní epizodku. Jednu ze sta. Tahle jediná otázka uvolnila příval omluv a díků, že mi Ahmed dovolil říci promiň. Byl to obrovský pocit úlevy a vděčnosti. Žít s vědomím, že jste někomu ublížili a on není ochoten vám odpustit, to je strašně těžké břemeno. Nikdy bych nevěřila, že to tak budu cítit a jak se mi uleví. Moc jsem Ahmedovi děkovala, že mi umožnil se mu omluvit.

Dnes odlétám na dva týdny do Hurghady a máme v plánu se s Ahmedem sejít. On mi to tak hezky napsal: „Budu mít možnost tě vidět?“ Jako kdyby to byla nějaká výsada se se mnou setkat. To je pak úžasný pocit vědět, že jste pro někoho tak důležití, aby „prosil“ o schůzku s vámi. Těším se na něj. Opravdu ano. Nechci slepovat staré vztahy, ale chci se mu omluvit ještě jednou. Do očí.

No comments:

Post a Comment