Saturday, 11 March 2017

Po stopách hraběte Drákuly do Rumunska. Do karpatských lesů na tajemný hrad...


První březnový víkend jsem měla už dlouhé týdny rezervovaný pro návštěvu Rumunska. Tahle země pro mě získala kouzlo tím, že jsem díky práci na Kypru dostala příležitost přijít s několika Rumuny do styku a musím říct, že to jsou navzdory všeobecně rozšířeným předsudkům moc příjemní lidé. Srdeční a komunikativní, ochotní pomoci, a nebojí se dát ruku k dílu. A právě dva takové lidi – odrostlého klučinu s maminkou jsem se chystala navštívit právě v jejich domovině. Přijala jsem pozvání, takže mi stačilo jen koupit letenku do Bukurešti a o nic dalšího jsem se prý neměla starat. Bude postaráno o mě.
Do onoho klučiny jsem loni na Kypru byla tak trochu zakoukaná, takže jsem se na cestu do země hraběte Draculy dost těšila. I když už jsou ty moje poblázněné hormony v současnosti zase v normálu. Zaplaťpánbůh. Co bych si na prahu kristových let počala s pětadvacetiletým číšníkem? Každopádně domluveni na setkání v Rumunsku jsme byli a můžu říct, že jsme se těšili oba. Jenže když jsem pár dní před odletem z Prahy od něj přestala dostávat reakce na moje zprávy, začala jsem tušit, že něco nebude v cajku. Pro jistotu jsem si na poslední chvíli vyhledala nějaké základní info o dopravě a zajímavostech v Bukurešti, abych byla připravená na nejhorší, a to, že na území Rumunska zůstanu na ocet.
Nicméně, v pátek 3. března jsem oblékla teplákovou soupravu, sbalila si s sebou nějaké ty pomyslné blumy a vyrazila na Ruzyni. Byl úžasný slunný den. A protože jsem se odbavila už den předem online, nemusela jsem jet na letiště s dvouhodinovým časovým předstihem jako vždycky, ale právě tak akorát, abych stihla vypít kafe ve Starbucksu, “povinně” na facebooku zveřejnit “cestovní” status a pak už jen přes kontrolu na palubu letadla. Můj rumunský hrabě, jak jsem svému kamarádovi začala sama pro sebe přezdívat, mi stále nereagoval na zprávy a já začínala nabývat jistoty, že na mě v příletové hale letiště Henriho Coandy nikdo čekat nebude. A nečekal! Bylo to zklamání a zloba, ale koneckonců i lhostejnost a úleva. Jsem zvyklá na svoje soukromí a hodně specifické stravovací návyky, takže jsem se popravdě těch následujících tří nocí v cizí domácnosti docela obávala. Ale osud to zařídil jako vždy jinak. Nechal mě v Bukurešti odkázanou sama na sebe. Nic, co bych nezvládla. Dokázala jsem se o sebe postarat v “divokých” krajích Ománu i Egypta, takže Rumunsko bych měla zvládnout levou zadní.
Musela jsem zmobilizovat svůj záložní plán, najít si rychle na netu nějaké šikovné ubytování a zjistit si veřejnou dopravu. Svůj hostel jsem našla bez problémů a bylo vítaným překvapením, že se nacházel v epicentru starého města, takže jsem měla Bukurešť jako na dlani. Recepční v hostelu angličtiny moc nepobrala, ale pochopila, co chci a přidělila mi nádherný pokoj. S tou angličtinou jsem tu byla celkově příjemně překvapená. Devadesát procent lidí, koho jsem oslovila, nebo kdo oslovil mě (lidé si mě na ulici hodně pletli s místními, patrně kvůli mým havraním vlasům) umělo dobře anglicky, ne-li i lépe než já. V jednom průvodci jsem o tomhle jazykovém vybavení našla krásný citát J:
“Anyways everybody SPEAK ENGLISH EVEN BETTA’ THAN YOU DOES”.
Hodila jsem svou cestovní brašnu na postel, pokochala se výhledem z okna a zkontrolovala facebook. Přišla mi zpráva od NĚJ! Prý byl po autonehodě, ležel v nemocnici a žádal mě o návštěvu. Možná vás teď svým rozhodnutím zklamu/naštvu, ale bez přemýšlení jsem tuhle možnost zavrhla. On nevyvinul žádnou aktivitu k tomu, aby mě o svém stavu informoval předem (přestože to evidentně udělat mohl) a nechal mě na letišti trčet jako suchou větev. Tohle není jednání, které by si přijíždějící host zasloužil. Moje rozhodnutí zůstat v Bukurešti posílilo i několik podobných zkušeností z minulosti. Páni kluci kolikrát cosi slíbili, ale když došlo na lámání chleba, skutek utek. Pobyt v nemocnici je dostatečná omluva, ale přišlo mi poněkud neskutečné, že by to mohla být pravda. Už nedůvěřuju tak snadno jako dřív. Nemínila jsem sednout na vlak a po třech hodinách jízdy zjistit, že se vlastně klučinovi dojet pro mě až do Bukurešti nechtělo a drobnou lstí mě donutil přijet k němu domů sama. Možná jsem paranoidní, ale já bych spíš řekla, že si stojím za svými principy a už nenechám lidi se sebou zametat. Takže po celé čtyři dny v Rumunsku jsem se ani s ním, ani s jeho maminou nesetkala. Bylo mi to trochu líto samozřejmě, ale zásady jsou zásady. Oko za oko.
Hned poté, jsem vyrazila na obchůzku města. Zatím jen v přilehlých uličkách, abych se neztratila a abych nasála rumunskou atmosféru. Ty prvotní dojmy jsou stejně vždycky nejlepší. Oči jsou na stopkách, v podstatě všechny smysly přijímají vnější podněty o stoprocent intenzivněji a mozek nestíhá třídit a ukládat nové informace. Takže jsem dvě hodiny čumákovala po ulicích a nebyla bych to já, kdybych hned nevlezla i do krámů s módou a nezjistila, co zrovna tady frčí. Moc se mi líbilo, že bylo všude po náměstíčkách plno stánkařů s maličkými roztomilými brožemi všemožných tvarů od kvítek po zvířátka. Záhy jsem tomu přišla na kloub - oslava příchodu jara, který navzdory kalendáři pro Rumuny začíná již prvního března. Stejně jako pro mě. Takže první týden v březnu se muži rojí kolem stovek takových stánků a vybírají pro své drahé polovičky, sestry, maminky, tetky, atp. ty nejkrásnější brože pro štěstí. I já jsem si vybrala J.
Šla jsem spát poměrně brzy, ale ještě před půlnocí, když se všude pod mými okny ozývala hlasitá hudba a každou chvíli bouřlivý jásot nějaké popíjející grupy, mi došlo, že se mujj rumunský azyl nachází v té nejdivočejší party ulici. Nevadil mi ten hluk, spíš jsem byla ráda, že se nacházím tam, kde se něco děje. A kdyby náhodou byla chuť, můžu kdykoli sejít dolů a vlézt do jednoho z barů užít si taky trochu toho nightlife. Což o to, chuť by byla, ale bylo mi trapné někam zajít sama, když byly všude okolo samé tlupy opilých Anglánů. Cítila bych se jako kůl v plotě.
Druhý den jsem měla jasný plán. Najít turistické infocentrum a objednat si celodenní výlet ke Draculovu hradu. Hodně jsem zvažovala, zdá mám investovat avizovaných 79 euro za jednodenní výlet, ale bylo by mi pak zpětně líto, kdybych tuhle příležitost nevyužila. A courat tři dny jen po Bukurešti by asi byla nuda. Peníze budou, my nebudeme. A když už jsem stanula na rumunské půdě, tak proč tu možnost nechytit za pačesy. Koupila jsem si tedy ranní latté ve Starbucksu a vydala se s mapou v ruce na vycházku. Neměla jsem o Bukurešti žádné valné znalosti, vždycky jsem tohle město měla spíš za nezajímavé a tak nějak nudné. Ale na každém místě je něco krásného. Rumunsko bylo stejně jako my zatíženo komunismem, takže se v Bukurešti nachází pár zajímavých pomníků a samozřejmě velká spousta úžasných historických budov – muzea, ministerstva, parlament, … podobně jako u nás. A taky pár takových paskvilů jako typický historický baráček, na který je nalepena moderní novostavba. Pokud si libujete v chaosu, jste tu správně J. Tu procházku po městě jsem si vyloženě užívala. Počasí bylo naprosto perfektní. Jasno, a teplota kolem dvaceti stupňů, takže spousta lidí už odložila kabáty a dala přednost krátkým rukávům. Parky byly přeplněné, přece jen byla sobota a krásně. Bukurešť opět překvapila, protože tu ve veřejných parcích funguje wifi zdarma. To u nás zatím nemáme, no ni? Rumunsko je na tom prý s ekonomikou na štíru, ale nízká životní úroveň tady v hlavním městě na první zdání znát nebyla.



Courala jsem po městě skoro šest hodin a dala si obídek v arabském fast foodu (falafel a baklava). Všechny ostatní restaurace byly narvané k prasknutí a i kdybych na jedné z těch letních zahrádek našla volnou židli, tak bych si mezi hlavními chody – typickými místními pokrmy – vybírala hodně stěží. Rumunská tradiční kuchyně je plná masa, zejména vepřového, což já jako vegetariánka bohužel netrávím. Takže to jistila arabská klasika. Co jsem ale z tradiční kuchyně okoštovala, byla místní verze našeho trdelníku. Až jsem se lekla, jak velké to bylo. Ohromná roura, třikrát tak dlouhá jako pražské trdlo. Ale snědla jsem to celé J. Odpoledne jsem padla za vlast a spala jak dub skoro dvě hodiny. Musela jsem se donutit vstát z postele a jít si koupit něco na zub do supermarketu, abych měla nějakou svačinu s sebou na nedělní celodenní výlet na hrad hraběte Draculy. Zvažovala jsem i návštěvu jednoho z nočních barů, přece jen hlasitá hudba plná aktuálních hitů byla dost chytlavá, ale nakonec jsem to zavrhla.
V neděli ráno jsem vstávala před sedmou. Ulice byly vyprázdněné, respektive se na nich nacházeli jen ti, kterým předešlá noc ještě neskončila. Bary vynášely tuny odpadků a zametaly hrsti střepů a narozeninových konfetek. Jestli mi přišlo v noci trochu líto, že jsem zůstala na pokoji a neblbákovala v nočním reji, pak jsem si dnes ráno oddychla. Cestou dlouhou zhruba padesát metrů jsem napočítala minimálně pět vydatných šavlí, které museli přijet smývat čističi silnic. Takže jsem si vlastně gratulovala, že jsem družením se s opilými Brity o nic nepřišla. Natěšená, s batůžkem, foťákem a kafem ze Starbucksu (už jsem trapná J) jsem se blížila ke smluvenému místu, kde měl čekat minivan. Líbilo se mi chladné, ale slunečné ráno, čerstvý vzduch a jindy přeplněné ulice byly v tuhle ranní hodinu úplně vylidněné. Oblékla jsem na sebe jen pohodlné tepláky a svetr, což by vzhledem k předpovědi mělo stačit.
Nebyla jsem sama, kdo se na výlet vydal jako solitér bez dvojice. Bylo zajímavé zjistit, že je naše cca dvacetičlenná grupa hooodně mezinárodní. Německo, Itálie, Anglie, Indie, Singapore a já. A řidič i průvodkyně Rumuni. Paní Rodica byla úžasná vypravěčka, vtipná a znalá. Takže jsem se o Bukurešti a obecně Rumunsku dozvěděla spoustu nových zajímavých informací, z historie i současného dění. Například – když se ještě dotknu té životní úrovně tady… Prý se v celém Rumunsku nachází kolem 30 tisíc kostelů a stejný počet kněžích. Což je víc než doktorů a nemocnic v celé zemi! Rumuni jsou ortodoxní věřící a když je něco trápí, jdou prý nejdřív do kostela pro radu a teprvé poté k doktorovi. A kněží si za to nechají nekřesťansky zaplatit. Proto je tato profese čím dál časteji kontroverzním tématem rozhovorů. Jeden ze svatých mužů byl prý nedávno spatřen za volantem svého Maserati… není to k pláči? Stařečci na vesnicích pomalu nemají co do úst, důchody jsou tu extrémně malé (kolem pouhých 80 euro na měsíc!), ale přesto třetinu své penze cpou do chřtánu nenasytným kněžím, kteří si vozí zadky ve sporťácích. Když už jsme u aut – Rumunsko se pyšní svou vlastní automobilkou. My máme Škodu, oni mají Dacii. A jsou na to hrdí. Takže všechna žlutá vozidla místní taxislužby jsou Dacia.
V programu dvanáctihodinového výletu nebyl samozřejmě jen Draculův hrad. První zastávkou byl zámek Peles, což je úžasná stavba z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Údajně nejkrásnější zámek v celém Rumunsku. Leží uprostřed karpatských lesů (Rodica nás varovala před zvýšeným výskytem hnědých medvědů),  v lyžařském středisku Sinaia a je to skutečně skvost! Jak zvenku, tak zevnitř. Více prozradí fotky, protože jeden obrázek řekne víc, než tisíc slov J.

Od Pelesu to byla hodinka cesty k Draculovu sídlu v Transylvánii. Pojmenování Transylvánie je složenina dvou slov Trans (mezi) a Sylvan (les), takže pojem Transylvánie znamená doslova “Mezi lesy”. A právě uprostřed lesů je postaven hrad Bran, jenž platil za rezidenci hraběte Vlada, jemuž temnou upírskou minulost propůjčil až fantasta Bram Stoker, který na základě vyprávění svého přítele – profesora historie – stvořil po krvi lačnícího hraběte Draculu. Právě díky spisovateli Stokerovi je dnes hrad vystaven dennodenním nájezdům turistů z celého světa, kteří si sem jezdí zhmotnit své čtenářské představy a sny. Legendy a pověsti prodávají, tudíž si hrad na nedostatek zájmu rozhodně nemůže stěžovat. I když je momentálně na prodej. Máte-li zbytečný million šestset tisíc eur, pak hrad může být váš. Při platbě v hotovosti prý dostanete slevu J. Sídlo je relativně maličké, mnohem menší než v představách. Uvnitř zařízené nádherně. Já, milovník muzikálu Dracula, jsem v každé místnosti rádoby zaslechla úryvky z fenomenálního díla Karla Svobody, takže jako návštěvník jsem byla maximálně spokojená. Potěšily i trhy pod hradem, kde by byla škoda si něco nepořídit na památku. Trošku mi to připomínalo náš Karlštejn. Hrad je k dispozici i na nocleh, kdyby měl někdo zájem. Stojí ale 6000 euro za to, že by Vás od půlnoci do rozbřesku naháněl po hradě upír a snažil se vám vysát krev z krční tepny? I když, jak průvodce tvrdí:
“Berte to jako kompliment, když se místní obyvatelé lačně sápou po vašem krku.”


Poté následoval přejezd do městečka Brašov, což bylo roztomilé působiště vzdálené tři hodiny od Bukurešti. Dostali jsme rozchod na oběd a procházku. V jedné pizzerii na náměstí jsem si objednala těstoviny a fíkové smoothie a musela si sednout dovnitř, protože zahrádky byly beznadějně obsazené. Ale nevadilo. I tak to bylo moc příjemné. Nechala jsem číšníkovi 6 LEI, což je zhruba 36 korun spropitné, což bylo dvakrát víc než standardních deset procent z útraty. Nevím, byl-li potěšen nebo je na takové částky zvyklý. Brašov je přecpaný turisty. Chtěla jsem zjistit, jak je to s tou životní úrovní doopravdy, ale z jeho kamenné tváře šlo sotva co vyčíst. Každopádně rumunské peníze jsou strašně zábavné. Není to klasický papír, spíš něco mezi papírem a plastem a na každé bankovce je navíc průhledný obrázek. Škoda, že se mi nepovedlo nějaké bankovky přivézt domů.
Můj poslední den v Rumunsku se nachýlil. Odlet byl plánovaný na půl čtvrté odpoledne, takže jsem ještě zhruba do 13 hodin mohla objevovat město. Vstala jsem brzy, abych stihla procházku. Stále bylo nádherně slunečno, i když už předpověď varovala před srážkami. Chtěla jsem si jen naposled projít okolí a sednout na metro ke vzdálenějšímu vítěznému oblouku, ale nakonec se mi procházelo tak krásně (navzdory tomu, že jsem s sebou nesla i všechny své věci), že jsem za necelé dvě hodinky k tomu oblouku došla po svých. Byl to úžasně strávený čas. Měla jsem dokonce i dostatek minut prozkoumat přilehlý park, kde jsem objevila památník a hvězdu slávy Michaela Jacksona (patrně jako pocta za jeho koncert v Bukurešti v roce 1992), a Muzeum vesnic, které nám předešlého dne doporučovala průvodkyně Rodica. Prý je to jediné muzeum otevřené v pondělí. A kdo prý toto místo navštíví, může s klidným svědomím tvrdit, že projel celé Rumunsko, protože sem byly svezeny všechny druhy chatek a obydlí z celé země. Je to muzeum pod širým nebem a stojí za to.


A pak už mi zbývalo se jen dopravit zpátky na letiště. Udělalo mi škodolibou radost, že jakmile se za mnou zaklaply dveře odletové haly, začalo pršet. Počasí nemohlo vyjít lépe. Absolutně jsem si tenhle výlet užila a vytěžila z něj maximum. Do Rumunska jsem se zamilovala a nemůžu si ho vynachválit. Opět, jak průvodce praví:
“Ta nejnebezpečnější věc na tomhle místě je ta, že je velmi snadné se tu zamilovat. Nikdy už se nevrátíte zpátky k tomu, co jste kdysi nazývali životem…

No comments:

Post a Comment