Thursday, 11 May 2017

O setkáních a znovushledáních v Egyptě - vesele i smutně


Dostávám spoustu dotazů, kam jsem zmizela a proč už nepíšu blog. Jsem vytížená spoustou dalších aktivit, ale spíš si jen nevím moc rady, jak kloudně zpracovat to obrovské množství událostí a informací, které jsem načerpala na mé poslední návštěvě Egypta. Dva týdny na místě, kde se toho vždycky děje jaksi víc, než kdekoli jinde, jsou strašně dlouhou dobou na to, abych ty svoje zážitky dokázala vtěsnat do pár odstavců, aby to dávalo hlavu i patu. Ale dost už zdlouhavých úvodů, je čas začít vyprávět.
 
Možná by bylo nejlepší začít rovnou tím, čím jsem skončila v posledním článku – o setkání s potápěčem Ahmedem. Alláh tomu chtěl a my dva se opravdu sešli. A hned první večer, co jsem přiletěla do Hurghady. Ahmed byl shodou okolností pracovně ve městě, takže jakmile jsem si vyřídila novou simkartu s internetem, hned mi pípnul messenger s Ahmedem na druhé straně. Skoro už bila půlnoc, ale protože Egypt chodí spát až tak kolem čtvrté ráno, bylo ještě pořád dost brzo na to, sejít se v přecpaném coffee shopu v marině. Ahmed se fyzicky trošku spravil a nechal si narůst vousy, ale pořád to byl ten stejnej človík, jakého si pamatuju. Objali jsme se, posadili se a vzpomínali. Samozřejmě, že přišlo na přetřes to, co se tenkrát mezi námi vlastně stalo a proč se to stalo, ale hodili jsme to za hlavu a Ahmed se na mě už víc nezlobil. Docela mě překvapilo, když se mě ptal na Emiráty. Netušila jsem, že ví, že jsem tam rok žila. Ale prý mě tajně stalkoval na sociálních sítích, což mi zalichotilo. Já se přiznám, že jsem se taky občas pokusila rozkliknout jeho profil, ale spíš ze zvědavosti, než z touhy. Bylo to celkově fajn setkání. Ani rozpačité, ani nervózní, bez zuřivých emocí, prostě tak akorát. Jako staří známí. Domluvili jsme se, že se ještě uvidíme v Marsa Alam, kam jsem se chystala na jeden dva dny, a Ahmed mi nabídl nocleh u sebe. Jenže v předvečer mé cesty Ahmeda na poslední chvíli povolali do práce, tudíž jsme se už neviděli. Ani mi to popravdě nevadilo. Ahmed mi, dokud jsem neodjela, ještě několikrát zavolal a poslal přes messenger nějaká ta srdíčka, ale to bylo vše. Love story se nekonala J.
Kromě Ahmeda jsem se v Hurghadě setkala i se spoustou dalších kluků, ale jednoznačně nejlepší a nejpřekvapivější setkání bylo s bývalým recepčním (opět) Ahmedem, z něhož se nyní vyklubal noční manažer v mém (!) hotelu. Ani jeden jsme o sobě nevěděli a narazili jsme na sebe až po celém prvním týdnu. Tohle setkání bylo hodně vtipné. Ještě než jsme se o sobě s Ahmedem dozvěděli, byla jsem i tak v hotelu považována skoro za VIP. Popravdě jsem moc nepochopila proč, ale pak mi to někdo z personálu objasnil. Přijela jsem do hotelu sama, bez cestovní kanceláře, s rezervací pokoje sjednanou přes booking.com. Což je v mém případě zcela standardní postup. Ne tak v Egyptě, kam 99 procent turistů nevkročí bez asistence travel agenta. Takže jsem byla, notabene jako samotná holka, považována tak trochu za podezřelou. Který Evropan si dovolí přijet do Egypta bez cestovky? Jedině já J. Každý si mě předcházel, neustále se mě vyptávali, jestli je vše v pořádku a jestli něco nepotřebuju. A do tohoto už skoro VIP stavu se objevil noční manažer Ahmed. Takže v tu ránu jsem v očích veškerého personálu okamžitě povýšila na super VIP J. Z mé polopenze se najednou stala all inclusive a mohla jsem se volně pohybovat i po přilehlém hotelu vedle nás. Jednou mi Ahmed v noci volal, že si uděláme túru po vedlejším rezortu. Proč ne. Jelikož v hotelu pracuju, tak vždy vítám možnost prohlédnout si, jak to zvládá konkurence. Akorát mám pak takový deformační problém. Na všechno koukám očima člověka z branže a ne jako turista. Okamžitě vidím, co je kde potřeba upravit, co kde chybí a co kde přebývá J. Ahmed mě zavedl do jednoho pokoje momentálně vyřazeného z provozu, až jsem se trochu lekla, co po mě bude chtít. Vyděsil mě, to se přiznám. Ale když z kapsy vytáhl důvěrně známou hnědou cihličku a sirky, docvaklo mi, že si chce zavzpomínat na staré časy a zahulit si se mnou hašiš J. Noční manažer v Egyptě no J. Bylo to setkání opravdu nečekaný, ale o to povedenější. Ahmed mi volal obden, ať mu zpříjemním noční službu a pak když ráno skončil šichtu, tak jsme si i sedli k pláži na kameny, popíjeli čaj a kecali. Tohle kdybychom plánovali předem, tak se nic z toho zaručeně nestane. Měla jsem v něm anděla strážného, a to kolikrát doslova. Jedné noci jsme se s pár hosty vraceli z diskotéky (což bylo mimochodem senzační, protože vyřádit a vytancovat jsem se potřebovala už hodně dlouho) a já byla mírně napitá, což se mi také stává jednou za uherský rok (natož v Egyptě) a HLADOVÁ. Ahmed mě beze slova chytil za ruku a táhnul do kuchyně, ať si vyberu, na co mám chuť. Zlatí moje J. On nade mnou vůbec celé ty roky, co se známe, držel ochranou ruku, aniž bych o tom měla tušení. Tuhle mi vyprávěl, jak dal jednomu mému expříteli pěstí do obličeje kvůli mě. Vůbec jsem o tom neměla ponětí. Až z toho zamrazilo.
 
 
Další moje egyptské setkání bohužel nabralo ošklivý konec. Potápěč Walid, jehož příběh už dobře známe. Já jsem mu dopředu nedala vědět, že letím do Hurghady. Popravdě jsem si nebyla ani krapet jistá, jestli mu to mám vůbec říkat, že tam budu, abych zase nevířila vodu a nerozdírala staré rány. A vlastně jsem i chtěla mít svůj klid, abych byla upřímná. A ne se dokola omlouvat za to, že se chci vídat i s jinými lidmi a že chci trávit čas sama se sebou a ne s ním. Ale nakonec jsem usoudila, že by bylo nefér mu to neříct, jen jsem nevěděla kdy a jak. Až pak po pěti dnech v Hurghadě jsem se spontánně procházela po ulicích, pobrukovala si se sluchátky v uších a zčistajasna se ocitla u jeho domu. A tak jsem prostě zvedla telefon a vytočila jeho číslo. Byl zrovna v práci na letišti a nevěřil mi, že opravdu stojím před jeho barákem. Ani když v telefonu slyšel troubení aut z ulice a typický egyptský chaos. Musela jsem mu poslat selfie s jeho domem, aby mi uvěřil. Vesele se smál, když pochopil, že tam doopravdy stojím a hned se utrhl z práce a vydal se za mnou. Sedli jsme si do coffee shopu a tam se ukázalo, jak je to doopravdy. Walid nic nepřiznal, ale bylo na něm znát, že mu viditelně klesla nálada, když jsem mu oznámila, že jsem přiletěla před pěti dny. UŽ před pěti dny. A ozvala jsem se AŽ teď. Prý pro mě po tom všem, co jsme spolu prožili, není důležitý. Není jen tak nějaký řadový kamarád, jemuž bych se ozývala až po takové době. Byl uražený, to bylo neoddiskutovatelný. Nerozloučili jsme se ten večer moc vřele, ale bylo to pořád ještě oukej. Ale po pár dnech jsme si psali na Viberu a dost jsme se chytli. Walid znovu spustil ten již dobře známý vodopád výčitek, že už nejsem ta osoba, kterou znával a vymazal si mě z facebooku. Mrzelo mě to, samozřejmě, ale snad je to tak nakonec i lepší, dál si vzájemně neubližovat. Jenže osud je pěkná mrcha a opět spojil naše cesty – právě na oné diskotéce (viz výše), kde jsem se přiopila a řádila s klubkem egyptských kluků jako černá ruka. Před jeho očima. Když jsem se takhle v půlce písničky rozhlédla kolem sebe a viděla Walidovu tvář, která předstírala, že mě nevidí, úplně ve mně hrklo. Ale i já jsem se radši zbaběle otočila a hrála divadlo, že jsem si ničeho nevšimla. Až pak v noci mi to nedalo a poslala jsem mu zprávu, jestli to byl skutečně on a potvrdil mi to. Nechtěl mě prý rušit a být mi přítěží. Když jsem pak odlétala už domů, tak mi Walid napsal na rozloučenou ublížená slova: „Nevzal jsem si tuhle noc službu, protože jsem tě na letišti nechtěl potkat. Nechci tě už nikdy vidět tváří v tvář.“ Mějte mě za krávu nebo za cokoli, ale já se v tomhle případě vinna necítím. Milionkrát jsem Walidovi vysvětlovala, že ztracené city se vrátit nedají a že to nebyla moje vůle přestat někoho milovat. Člověk se nemůže donekonečna odvolávat na to, co bylo a žít z minulosti. Takový ten alibismus „To hodíš za hlavu všechno to, co mezi námi bylo? Zničila jsi výjimečný vztah“ mi přijde jen jako zoufalé volání o pomoc a pochopení. Ale slepovat něco, co už dávno neexistuje, to nejde přece. 

Dneska jen takhle krátce, aby to nevypadalo, že jsem se na blog vykašlala. Pokračování bude co nejdřív. A můžu slíbit, že přijdou na řadu i emoce a city J.

No comments:

Post a Comment