Wednesday, 7 June 2017

Srdci neporučíš. Učím se zachraňovat lidi pod vodou



Slíbila jsem vyprávět příběh o potápění v Egyptě, ale jak už je u mě zvykem, nebude to text pouze o vodních sportech, ale i o ženské blbosti. Když holka ztratí kvůli klukovi rozum, nikdy z toho nekouká nic dobrého. V Egyptě obzvlášť. Trochu se stydím o tomhle příběhu začít psát, vzhledem k tomu, co všechno mám v téhle zemi za sebou. Hlava si může donekonečna mlít tu svou, ale pokud jde o city, odchází rozum stranou. Důkazem budiž desítky soukromých zpráv, které mi chodí na blog od slečen, které také zapomněly srdce v severní Africe a i přes moje „varovné“ blogy jsou odhodlány najít štěstí v náruči svého vyvoleného faraona. Zkušenosti jsou nepřenosné, takže můžeme stokrát vtloukat roztouženým dívkám do hlavy, jak je to zrádné a nevyzpytatelné zamilovat se do Araba, ale i přesto tam všechny ty holčiny letí pokusit se o zázrak a vybojovat si svého prince.



Co se mě týče, neměla jsem vůbec v plánu si někoho hledat a zejména ne v Egyptě. Ale náhoda je blbec a cestu mi zkřížil jeden takový... svalnatý... potápěč. Kdo jiný . Stalo se to loni v říjnu, kdy jsem se vydala do Egypta po pracovní sezóně na Kypru a plánovala tam strávit tři týdny plné potápění. Bylo to v době, kdy jsme se bouřlivě hádali a zase usmiřovali s potápěčem Walidem (viz tady) a byl to právě Walid, kdo mě přivedl na onu osudnou loď, která patřila JEMU. Obrovskému kulturistovi, jenž na lodi platil za hodně respektovaného šéfa. Mohla jsem na něm oči nechat od samého začátku, přestože to není prvoplánový krasavec. Ale ta jeho vůdcovská aura a ta obrovská svalnatá postava mu propůjčovala nekonečné charizma. A přiznám to narovinu, že mi dle Murphyho zákonů na něm imponovalo i to, že jsem v jeho zorném poli absolutně nezabodovala. Nefandím si, co se týče vlastní atraktivity, ale přece jen to bylo ze strany Egypťana dost zvláštní. Ale koneckonců nemůžu se líbit všem a konečně se tam v těch místech našel někdo, kdo se mi nesnažil velhat, jak moc jsem krásná.

Nicméně, během těch několika dní, co jsem strávila na lodi v jeho blízkosti, se neudálo naprosto nic, co by stálo za řeč. Snažila jsem se na něj usmívat co to šlo, třeba s ním i zavést řeč, ale byl pořád tak odtažitý. Jednou se mi povedlo vyslechnout jeho rozhovor s jinými hosty, jimž se svěřil, že se právě rozešel se svou přítelkyní. Srdce mi zaplesalo. Ale bylo mi to platné jak mrtvému zimník. Za celou tuhle dobu jsem si připadala trochu i jako zrádce. Zatímco Walid dělal všechno možné i nemožné, aby získal špetku mé pozornosti a mého času, já měla oči jen pro toho druhého, pro něhož jsem představovala méně než vzduch. Nebývá to tak pokaždé?

Čas se nachýlil a já odlétala domů. Svého kulturistu jsem si přidala na facebooku do přátel a začala si s ním občas vyměňovat zprávy. Kdykoli to šlo, snažila jsem se mu vylíčit, jak je báječnej a jaký na mě udělal coby big boss dojem, prostě aby se cítil jako opravdový chlap. Ale ani to nemělo moc úspěch. Rozhodla sem se vsadit na osobní kontakt a po dlouhých pěti měsících jsem opět spočinula na letišti v Hurghadě. Měla jsem s ním dohodnuté potápění a záchranářský kurz, tudíž jsem si od toho dost slibovala. Spoustu hodin denně strávíme na jedné lodi a můj kulturista bude mít milion příležitostí poznat, jak jsem úžasná.


Zkontaktovala jsem ho hned první večer. Prý mě vyzvedne v devět před mým hotelem. Byla jsem nervózní jako nikdy. Připravovala jsem se jako na opravdové rande, i když šlo jen o schůzku, na níž jsme měli probrat detaily mého potápěčského kurzu. Sukně, lodičky, makeup... všechno muselo být tipťop. A to nejdůležitější – úsměv. Když jsem vyšla před hotel, bušilo mi srdce jako o závod. Měla jsem pocit, že to musí být slyšet na dva metry daleko. Byl opřený o dveře svého auta a v obepnutém triku s dlouhým rukávem vypadal tak dobře, že se mi málem podlomila kolena. Dali jsme si pusu na obě tváře a nasedli do auta. Byla jsem strašně nervózní, ale snažila se to na sobě nedat znát. Když jsme vystupovali před jeho oblíbeným podnikem, všimla jsem si, že mě nenápadně sjel pohledem od hlavy až k patě, což mi hodně zalichotilo. Cítila jsem první vyhrání. Nejprve jsme si povídali tak trochu povrchně, jak jde život, jaké já mám zkušenosti s Egyptem, samozřejmě o potápění, a pak šlo do tuhého. Můj kulturista se svěřil, že je po rozchodu a chce být nějakou dobu sám, dokud si sám neurovná, co chce. Ale že je strašně rád, že se líbí tak krásné a usměvavé holce. Ale mám smolíka. Trapné to samozřejmě bylo, ale hrál fér a říkal, že není ten typ, co by holce lhal, jen aby jí dostal do postele, využil a odkopl. To si prý radši nic nezačne. Vzal mě pak ještě na obhlídku potápěčského centra, kde jsem se pozdravila i s ostatními potápěči a pak mě odvezl zpátky do hotelu. Strávila jsem po jeho boku dvě hodiny. Bylo to víc, než v co jsem doufala a byla jsem vděčná, že mi bůh dopřál být s ním aspoň těchto pár krátkých chvil. Byla jsem už totálně zabouchlá a bylo to špatně.

Začalo potápění. Než jsme odstartovali můj rescue kurz, pojala jsem první den jako refresh, takže jsem se nemusela na nic soustředit, jen si užít oba ponory a blbnout s ostatníma. Na lodi byl i potápěč Mustafa, s nímž jsme spolu řádili už v říjnu a právě za něj jsem byla hodně vděčná osudu, že byl na lodi i tentokrát a já měla vedle sebe spřízněnou duši. Hodně jsme se spolu nasmáli kravinám a právě díky tomu se mohl můj kulturista přesvědčit, že je se mnou sranda . I moje lámaná arabština všechny rozesmívala, zvlášť když jsem schválně komolila slova a vymýšlela vlastní novotvary . Na palubě se nás našlo dost solitérů, kteří přicestovali jen kvůli potápění a stala se z nás dobrá parta. Vídali jsme se na lodi den co den a pak i večer chodívali do kaváren na véču a pokec.



Můj rescue diver kurz začal. Byla jsem hodně nesvá, protože tenhle typ kurzu vyžaduje opravdu dobré potápěčské dovednosti, fyzickou sílu, schopnost rychlého rozhodování a jednání a hlavně pořádnou dávku odpovědnosti. Je nutné si uvědomit, že může jít opravdu o život. Dva moji kamarádi mi nabízeli, že tento kurz pro mě udělají zadarmo, ale já odmítla. Chtěla jsem, aby to pro mě udělal můj kulturista. Chtěla jsem mu být nablízku. Když nastal den D, klepala jsem se ráno na lodi jako osika. „Schovala“ jsem se na zádi, ale můj kulturista si mě našel a odvedl na příď, kde mě chtěl představit svému kolegovi. Když načal větu „Tohle bude dnes tvůj instruktor...“ krve by se ve mně nedořezal. Copak mě chce přehodit k někomu jinýmu? To rozhodně ne. Zatvářila jsem se hodně nesouhlasně, což byl záměr a můj kulturista si toho hned všiml. Důrazně jsem řekla, že ten kurz nehodlám absolvovat s nikým jiným, než s ním a přes to nejede vlak. Ukázala jsem mu záda a vrátila se na své místo na zádi lodi, kde jsem se neubránila slzám. Hodně mě to ranilo, protože jsem mu už předtím psala, že jsem si ho pro tenhle kurz vybrala záměrně. Pouze jeho, protože je jediný, komu důvěřuju. A on mě šoupnul na vedlejší kolej. Přišel za mnou skoro hned a viděl, že pláču. Chtěla jsem, aby to viděl. Aby si uvědomil, že mě ranil. Jsem tak trochu drama queen, ale tohle podle mého názoru přepísknul.

Další den jsme kurz konečně začali. Byl s námi ještě Momo, který měl sloužit jako moje oběť, jíž budu zachraňovat z vody. Trochu jsme pod vodou blbli, abychom se připravili na předepsané situace. Skákali jsme si po zádech, snažili se jeden druhému vyrvat z úst regulátor s kyslíkem, zouvali si ploutve, abychom nemohli plavat, snažili se strhávat z očí masku. Bylo to pošetilé, ale na druhou stranu dost užitečné, protože i při takhle zdánlivě nevinných hrách si člověk uvědomí, že jakmile nemá přístup ke kyslíku, je opravdu v maléru. Musí zachovat klid a za žádnou cenu nezačít panikařit. Jinak si zadělává na skutečnej průšvih.

Musím říct, že chudák Momo, když jsem ho měla coby bezvládné tělo vyzvednout na hladinu z dvanáctimetrové hloubky. Přidržovala jsem mu regulátor i masku tak silně, že mu do masky začalo téct a přísun kyslíku se zastavil. A když sebou začal poškubávat, aby uvolnil moje sevření, brala jsem to jako součást scénáře. Na palubě jsme si to pak vyříkali a společně se tomu i zasmáli, ale Momo se přiznal, že mu v jednu chvíli bylo opravdu úzko. I o tom to je .



Celkově mě tenhle kurz dost sužoval, protože jsem si moc nevěřila. Obávala jsem se posměchu okolí, že si budou myslet, že jsem neschopný potápěč a cpu se někam, co vůbec není pro mě. Ale všichni mě brali, evidentně jsem ostatní přesvědčila, že jsem v klidu a potápět se umím. Jediný, z něhož jsem měla tak trochu hrůzu, byl paradoxně můj kulturista. Opravdu jsem se s ním po celou dobu kurzu necítila dobře, měla jsem pocit, že mi dává dost okatě najevo, že jsem neschopná. Jednu chvíli jsem mu to i skoro s brekem vyčetla, ale připomněl mi, že já sama jsem ho kdysi žádala, aby byl na mě tvrdej. Přesto jsem se občas neubránila pocitu (podle jeho grimas), že si o mě musí myslet, jaká nejsem koza.

Tou nejtěžší potápěčskou zkouškou jsem ale prošla důstojně a se ctí. Mým úkolem bylo doplavat na hladině k potápěči v bezvědomí, zbavit ho výstroje a doplavat s ním zpátky k lodi. Vytáhnout ho z vody na palubu a poskytnout mu umělé dýchání a celkovou resuscitaci. Musím říct, že jsem hodně čerpala ze znalostí nabytých v Abu Dhabi při plavčických zkouškách, takže tenhle úkol byl pro mě spíš jen opakováním. Zvládla jsem ho levou zadní, přestože mě všichni strašili, že je to ta nejtěžší zkouška. Sranda byla, že spousta lidí na palubě neměla ani ponětí, že probíhá nějaký kurz, takže si pár lidí myslelo, že jde o reálnou záchrannou akci .8

Dny ubíhaly a já byla vděčná za každou chvilku na lodi vedle mého kulturisty. Nemohla jsem z něj spustit oči, hlavně když se převlékal z neoprénu a na pár chvil byl nahoře bez. Nebo když jen tak vleže odpočíval ve společné kajutě. V tu chvíli jsem netoužila po ničem jiném, než si lehnout vedle něj a schoulit se mu v náručí. Byla jsem úplně mimo. Jednou večer jsem mu poslala zprávu, že bych s ním chtěla strávit noc. Jen tak usínat vedle sebe a stulit se mu na prsou. Nic víc nic míň. Odpověděl v zápětí, že i on má zájem o relax, ale momentálně že má doma strejdu, takže musíme počkat, až odjede. Uběhlo pár dní a nic. Kulturista mě uklidňoval, že s tím nemůže nic dělat, protože strejc se ne a ne hnout z domu a že se nemám zlobit, protože on opravdu má zájem. Jenže to asi nebyl Alláhův záměr, abychom se my dva takhle soukromě sešli. Do posledního dne jsem doufala, ale nic se nestalo. Když jsme se pak večer před mým odletem v jeho autě loučili, řekl mi, že to zkusíme příště. Plánovala jsem už do Egypta přestat jednou provždy cestovat, ale tahle jediná věta způsobila, že jsem si koupila novou letenku. Teď asi vím, co si o mně myslíte. Jaká jsem naivní kráva, která do všech stran hlásá, ať nikdo do Egypta za chlapem nelétá, a sama to dělám. Přestože vůbec není jisté, co bude. Usiluju o přízeň chlapa, pro něhož prakticky neexistuju. Který o mě nemá zájem. Protože kdyby opravdu chtěl, tu šanci, jakou jsem mu dávala, by využil a neodvolával se na příště. Napište mi, prosím, Vaše názory. Napište mi, že jsem kráva. Napište mi cokoli, co mě vrátí do reality. Letím koncem června na tři týdny – nejdříve na pár dní do Marsa Alam a zbytek strávím v Hurghadě, většinu času na jeho lodi. Co si myslíte?


Já prostě na chlapy nemám štěstí. Ale jak psal Jaroslav Vrchlický:

Za trochu lásky šel bych světa kraj.

Šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý.

Šel v ledu – ale v duši věčný máj.

Šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy.

Šel pouští – a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.viz tady

5 comments:

  1. Jak píšeš - srdci neporučíš. Ano, děláš chybu (říká rozum), ale chystám se udělat stejnou (říká srdce). Jen v jiné zemi. Jestli to chceš udělat, tak tě žádná sebelíp myšlená rada nezastaví :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuju Iví. A přeju hodně štěstí!

      Delete
  2. My holky jsme takový a vždycky budeme! Pokud jednou něco máme v srdci, veškerý rozum jde stranou a děláme blbosti - a je úplně jedno, jestli jde o chlápka z Afriky nebo Horní Dolní, mám za sebou to první a teď si stejně "úspěšně" prožívám to druhé. Většinou u toho jsme i šťastné, přestože zároveň smutné - i ty nejkratší chvíle štěstí totiž vyváží ty okamžiky, kdy brečíme do polštáře, díky nim pořád máme nějakou naději a sen, který nás tak těší a který je hnacím motorem toho všeho... Racionálně to já osobně ovlivnit neumím, přestože to v hlavě srovnané mám. Takže Ti nebudu psát, že děláš hloupost, sama to poslouchám poslední dobou velmi často a není mi to příjemné... a navíc by to fakt nemělo žádný efekt... :)

    ReplyDelete
  3. Já se o sebe postarám :) Děkuju moc za reakci. A hodně sil nám všem :)

    ReplyDelete
  4. jses krava a delas blbost, ale je to tvuj zivot

    ReplyDelete