Thursday, 1 June 2017

Stopování a vůbec doprava po Egyptě jen pro otrlé a šílené


Opět nekonečná pauza mezi jednotlivými blogy. Na svou obranu říkám, že jsem si při čistění klávesnice na svém noutbuku odpravila písmenka N a K, takže psát souvislý text je pro mě momentálně nadlidský výkon. Nicméně psaní se nevzdávám a zdárně pokračuji. V minulém článku jsem psala o egyptských setkáních, teď je na čase se věnovat tomu, co mě při mém pobytu v Hurghadě potkalo za absurdity. A že jich nebylo málo. Ostatně Egypt je na takovéto momenty učiněným semeništěm. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi při mých egyptských cestách něco nezkomplikovalo a nezahnalo mě do stavů ab absurdum. Začínám sama pro sebe po těch letech Egypt přezdívat Kocourkov.
 

 
Hned zkraje mého pobytu jsem si musela jít koupit novou simkartu, protože ty staré po pouhých pěti měsících neaktivity jednoduše přestávají fungovat. Což se mi zdá jako hodně krátká doba, ale oukej. V Egyptě žije přes 90 milionů lidí a telefonní čísla se musejí rychle vracet do oběhu. Vešla jsem do obchodu, kde kdysi pracoval jeden sympatický Arábek, takže jsem vsadila na známou tvář a šla k němu. Hubu nezavřel, což se mi zrovna moc nehodilo, protože jsem spěchala na setkání s kamarádkama českýma, které zrovna přicestovaly do Hurghady ve stejný termín. Ale prodavač (jméno si nepamatuju) působil tak klidně a vyrovnaně, že nemělo smysl ho popohánět. Trpělivě jsem tedy čekala, až mi  nainstaluje novou kartu do telefonu, když tu se ve dveřích zjevil další pocestný a dožadoval se obsluhy. Chlapiska mezi sebou samozřejmě mluvila arabsky, takže jsem netušila ani zbla, o čem si vykládají. Což mě ve vteřině začalo ohromně zajímat, protože ten můj klidný a vyrovnaný prodavač najednou zbrunátněl, vykasal si rukávy, a vrhl se na toho druhého se zaťatými pěstmi. Křik a nadávky přivolaly klubko kolemjdoucích, kteří se ty dva rváče snažili od sebe odtrhnout. Já neudržela smích, ale ti dva ne a ne přestat. Křičeli na sebe z plných plic a neustále se snažili jít si po krku. Pár minut to trvalo, a až pak jsem se dozvěděla důvod celého povyku. Prý si ten zákazník, který přišel po mně, stěžoval, že se prodavač rozhodl nejdřív obsloužit holku a pak se teprve věnovat jemu. Ach ta egyptská mentalita. Oni jsou hodně horkokrevní, bezprostřední. Nejsem si jistá, jestli je to úplně v pořádku, ale ta spontaneita se jim musí nechat.

Když se ještě na chvilku zastavím u těch telefonních čísel. Stalo se mi nespočetněkrát, že mi zčistajasna volalo neznámé číslo a aniž by se volající jakkoli představil do sluchátka, rovnou na mě vybalil otázky: „What is your name?“ a „Where are you from?“. Dost zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že volal on mně, tudíž by zpravidla měl být obeznámen s tím, komu volá a proč. Ale evidentně ne. Když jsem se všem těm volajícím snažila vysvětlit, že informace o tom, kdo jsem a odkud pocházím pro ně vůbec nejsou podstatné, začali jen dokola papouškovat ony dvě věty. Zavěsila jsem, ale volající se pokoušeli o spojení i dál. Nepřišla jsem na to proč. Abych se jich zbavila, prostě jsem jen vždycky zvedla telefon a nic neříkala. Jako pomstu jsem zvolila, aby jim aspoň unikal kredit J. Přišlo mi to zábavnější, než ta čísla rovnou zablokovat. Tyhle telefonáty se mi děly tolikrát, že mám pocit, že jde o jakýsi národní sport. Hon na turistky. Mám za to, že si prodavač simkaret jednoduše zapíše telefonní kontakt, který prodal nějaké sličné Evropance a pak její číslo prodává mužům, kteří o to projeví zájem. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byla pravda. Jinak mi tohle jednání hlava nebere.
 

Hodně zásadní při mých faraonských cestách jsou moje příhody s ATM. Už před rokem se mi stalo, že mi při výběru peněz bankomat z blíže nespecifikovaného důvodu odmítl vydat hotovost. Hádám, že jí neměl dostatek. Našla jsem tedy bankomat jiný a tady už byla transakce úspěšná. Jenže mi peníze byly z mého účtu strženy duplicitně! Naštěstí se mi za pár dní částka znovu objevila na výpisu. Stejná situace nastala nyní. Pokusila jsem se vybrat si hotovost na letišti v Hurghadě. Opět nic. Zachovala jsem klid, protože už jsem věděla, co bude následovat. Pár dní čekání a vše bude zase v pořádku. Nikoli, přátelé. Dnes už jsou tomu dva měsíce a své peníze pořád nemám. Pochybuji, že je ještě někdy uvidím. Oba finanční domy – český i egyptský mají lhůtu do 19. června, aby uzavřely případ. Co se bude dít potom, je ve hvězdách. Výsledkem je nyní to, že jsem rozhádaná se svou bankou (již jsem si založila účet nový) a jsem chudší o tři tisíce korun. Kde udělali soudruzi finančníci chybu? Takže jsem si akorát potvrdila, že ono rčení „Hotovost je král“ skutečně platí. Napodruhé už do Egypta bez keše nepoletím.

Co se ještě týče financí, Egypťanům se musí nechat jejich neutuchající snaha oškubat turisty co to půjde. Já jsem se to tentokrát rozhodla moc neřešit, ale pojmout to jakous takous charitu. Když si řeknou o větší částku, nebudu proti, bude-li to v mantinelech zdravého rozumu. Koneckonců, každá moje koruna je pro ně ceněná desetinásobně. Zejména letos, kdy egyptská libra spadla ze tří korun na polovic a vše se v Egyptě v tu ránu stalo extrémně levné. Takže jestli jsem měla za polévku v restauraci zaplatit dvacet korun nebo třicet, nad tím jsem opravdu mávala rukou. Ty tam jsou ty doby, kdy jsem coby animátorka vydělávala 350 eur a byly z toho plus mínus tři tisíce liber. Dnes už by mi Egypťani dávali eurovou výplatu dvakrát nižší. Což je pro nás Evropany ještě absurdnější než tenkrát před pár roky. Mimochodem dostala jsem jako pokaždé jednu z mnoha pracovních nabídek. Pracovala bych pro potápěčské centrum střídavě v Hurghadě a Marsa Alam jako asistentka marketingu a prodeje. Což zní sice relativně slušně, ale když na mě vybalili plat 2000 liber, musela jsem se napít, abych se nezakuckala. Bohužel pro velké procento Egypťanů je tahle částka nedosažitelným snem. No ale zpátky k tématu. Taxikáři vyhnali současnou finanční situaci do extrému. Jednou jsem si takhle stopla tágo na ulici a rovnou si sedla vedle řidiče, aniž bych s ním předem prokonzultovala jízdné. Podle mých úsudků to nemohlo stát majlant, ani kdyby si připočítal velkou přirážku. Osudová chyba! Nechala jsme se odvézt k obchodnímu domu Senzo, což je jízda z centra Hurghady tak na dvacet třicet minut. Cenu jsem předběžně odhadovala na padesát, maximálně šedesát liber (tedy okolo 70 korun). Ale taxikář byl z jiného těsta. Řekl si o dvacet euro! Rozpálil mě doběla, to se přiznám. Řvala jsem na něj, že je zloděj a že ho Alláh pošle do pekel. Hodila jsem mu do obličeje šedesát liber se slovy, že víc ode mě neuvidí a dala si záležet, abych mu s dveřma práskla co možná nejvíc.
 
 

I druhý taxikář si řekl o sumu přitaženou za vlasy, ale v daném případě musím říct, že si těch mých deset euro za cestu, za níž by od rodilého občana dostal maximálně 5 liber, i zasloužil. Byla jsem od svého hotelu vzdálená tak na půlhodinku chůze, což se mi po několikahodinovém šlapání už nechtělo absolvovat, ale zároveň jsem byla i skoupá se nechat svézt drožkou. Tak jsem si stopla jeden z místních autobusů a svezla se domů za jednu libru. Hned jsem zašmátrala v kapse, abych si na telefonu zapnula wifi, ale mobil nikde. Trvalo pár vteřin, než mi došlo, že můj dorozumívací prostředek zůstal v právě odjíždějícím autobusu. Panika. Akce. Okamžitě jsem skočila do prvního tága (v tu chvíli jsem děkovala bohu, že po Egyptě jezdí víc taxíků než je obyvatel) a nařídila mu, aby sledoval vzdalující se autobus. Řidič se na mě podíval z pod slunečních brýlí, jestli jsem opravdu při smyslech. Šílená kovbojka hodná filmu Rychle a zběsile. Nemohlo to být absurdnější. Autobus jsme dostihli na křižovatce a já z okénka hulákala na řidiče, že má za sebou na sedadle můj telefon. Byl tam! Štěstěna stála při mě. Mohl ho zapřít, mohl ho vzít jiný cestující, cokoli. Ale můj telefon byl zpátky u mě a já požádala svého taxikáře, aby mě odvezl zpátky do hotelu. Dávala jsem mu oněch deset euro, ale bylo mu to málo! Sice mi zachránil můj svět, ale vocaď pocaď. Dostal padesátkrát víc než normálně a ještě mu to nestačilo. Tak jsem prostě udělala to nejjednodušší, co jsem mohla. Vystoupila jsem.

Na druhou stranu mám velice pozitivní zkušenosti se stopováním. Když jsem žila v Marsa Alam, což není nic jiného než nikdy nekončící poušť a kde sehnat taxi nebo jakýkoli veřejný dopravní prostředek je dílem štěstěny a pořádné dávky trpělivosti, bylo stopování doslova nevyhnutelné. Což když někomu vyprávím, chytá se za hlavu. Já, bílá holka, jsem stopovala v Egyptě? WTF. Ano, zní to poněkud nebezpečně, ale já si nemůžu stěžovat. Ve většině případů po mně moji šoféři nechtěli vůbec žádné peníze a ještě mi cestou koupili vodu a svačinu, abych se u nich měla dobře. Kolikrát mi připadalo, že to považují za jakousi čest, respektive povinnost pomoci samotné holce u silnice. K mému egyptskému stopování se váže spousta historek a musím říct, že právě stopování udělalo můj pobyt v Egyptě hodně zábavným a zajímavým.
 
Jednou jsem takhle čekala před hotelem u silnice a vyhlížela projíždějící auta. Ale jako na potvoru nikde nic. Až za notnou minutu se zjevil jakýsi rozkodrcaný vůz, jenže v opačném směru. Pán si mohl sice hlavu vykroutit, ale co naplat, jel jinam. K mému velkému překvapení, ale náhle zabrzdil, otočil volantem a zeptal se mě, kam mířím. Do městečka vzdáleného půl hodiny jízdy. Mužský ale neváhal ani vteřinu a otevřel mi dveře spolujezdce. Dovezl mě zadarmo až na autobusovou zastávku a ještě za mě zaplatil jízdné do Hurghady. Ztratil více než hodinu svého času, aby učinil dobrodinní pro jednu bláznivou holku.

Další z kouzelných strýčků byl nefalšovaným taxikářem, takže stopovat zadarmo jsem po něm chtít nemohla. Vezl mě z městečka do hotelu a celou cestu mi vtloukal do hlavy, že jeho život dnešním dnem získal nový smysl, protože spatřil zářící měsíc – tím myslel mě. Pán byl hodně hovorný, takže jsem si i já rozvázala jazyk a vyprávěla mu, že jsem právě přiletěla do Hurghady, ale můj kufr zůstal někde na přestupu v Istanbulu, takže jsem v poušti bez jakýchkoli osobních statků. Zafungovalo to. Taxikář mě do hotelu odvezl úplně zadarmo a ještě se mi omlouval, že mě Egypt ve svém lůně přivítal tak nejapně. (pozn. red. Onoho postrádaného kufru jsem se dočkala po neuvěřitelných osmnácti dnech).

Rozhodně nejkurióznější stop se mi udál při cestě z Marsa Alam na pláž Abu Dabbab. Což zabere také tak nějak půl hodiny. Už se stmívalo a nebyla jsem zrovna moc v náladě si nějaké auto chytat. Ale jakýsi chlápek, když mě viděl stát u krajnice, na mě začal ze svého obchodu naproti zuřivě mávat a hulákat, zavřel krám a dojel ke mně. Pobídl mě, abych nasedla. Tak jo. Od prvního okamžiku do mě hučel jaká jsem krásná a že se chce stát mým manželem. Nic objevného. Snažil se mě přesvědčit, jak moc je perspektivní a movitý. Vyprávěl mi o svém obchůdku se zlatými šperky a ukazoval mi bankovky všemožných hodnot, které jednu po druhé vytahoval ze šrajtofle. Vytáhl dvě stě liber a strčil mi je do ruky. S tím, že to je záloha pro naše brzké manželství. Nevyvracela jsem mu to. Dovezl mě až k mému cíli. Musela jsem mu sice dát svoje telefonní číslo, ale to pro mě nebyl pranic problém. Zablokovat jsem ho mohla kdykoli. Něčeho podobného jsem využila i kdysi dávno v Hurghadě. V obchodě s obuví jsem očumovala jedny extravagantní zelené lodičky a dlouho přemítala, jestli je koupím, nebo ne. Prodavač ke mně přišel a já se mu svěřovala, jak moc se mi ty křusky líbí, ale že na ně nemám peníze. A pak náhle chlapík navrhl, že když mu poskytnu svůj telefon, dostanu botky jako dárek. Oukej J. Samozřejmě, že jsem ho blokla hned za rohem. Jednou se budu smažit v pekle J.
 
 

Takže když to shrnu, stopování v Egyptě je jedno velké dobrodružství. Nikdy se mi nic nestalo, i když jednou se mi v tiráku řidič pokusil chňapnout po stehně. Ale rázně jsem ho seřvala a hned si vystoupila. Podruhé se mě pokusil osahávat jakýsi voják přímo v autobusu. Vůbec nebral v potaz, že vedle mě sedí můj ukrajinský kamarád – zástupce mužského pohlaví – tudíž bych pro jakéhokoli muslima měla být absolutní tabu. Jenže opak byl pravdou. Vojáček sedící za mnou se nejprve snažil prstíčkem přejet po mé odhalené paži, což jsem si nejprve vysvětlila jako náhodný mylný dotek. Ale když jsem jeho ruku pak ucítila i na zádech, tak už jsem se otočila a z plných plic na něj arabsky zařvala, ať na mě nehrabe, že nejsem žádná lehká děva. To bylo pozdvižení J. (Ostatně s pokusem o osahávání jsem se setkala i za bílého dne, kdy jsem se procházela po městečku a dohnal mě jakýsi adolescent a začal mi hrabat po paži. Dokonce byl tak nevycválanej, že po mně požadoval deset euro za to, že mě nechá být. Opět pomohla jen arabská nadávka). Jednou jsem už po setmění zastavila auto s kompletní egyptskou rodinou – manželkou i dětmi. Otec mě sjel na tři doby, jak si dovoluju v noci sama stopovat cizí auta. Že je to prý strašně nebezpečný a nezodpovědný. Ale dovezl mě, kam jsem potřebovala. Stopovala jsem všechno, co zastavilo. Osobáky, čtyřkolky, dodávky,... jednou jsem se vezla na korbě náklaďáku mezi pracovním nářadím. Oni vůbec Egypťani to cestování na čtyřech kolech neberou moc vážně. Když je jich moc, klidně se narvou do zavazadlového prostoru, nebo si sednou na střechu auta. Na motorkách jsou běžně k vidění tři i čtyři za sebou naskládaní pasažéři, nebo i mamina s novorozencem v náručí. Samozřejmě bez helmy a jiných ochranných prostředků. Nobody cares J.

Takže celkově je veřejná doprava v Egyptě prostě studnice zážitků. Hromadné prostředky slouží častokrát i jako neoficiální pošta, protože se dá z jednoho místa na druhé poslat skrze řidiče nebo i pasažéry opravdu cokoli. Jeden můj kamarád si nechal poslat autobusem nový notebook (!) po úplně cizím člověku. Stačí mít na sebe telefonní spojení a lidé vše doručí bez řečí a zadarmo. To by u nás pravděpodobně nebylo vůbec reálné. I já jsem tohohle způsobu dopravy jednou využila. Zapomněla jsem si u kamaráda v Hurghadě kosmetickou taštičku a přišli jsme na to, až když už jsem seděla v autobuse. Ale on mi ji poslal po jednom cestujícím hned dalším spojem a onen dobrodinec mi poté, co dorazil, volal na mobil a tašku mi předal. Neuvěřitelné.

Egypt je taková říše divů. Jako Alenka si tam připadám dnes a denně. Ta jejich bezprostřednost, jak si s ničím nelámou hlavu a nic pro ně není problém. Děcka se ráchají v bahnitých kalužích, v říčkách plavou ostatky mrtvých koz a ovcí, mouchy v lékařských ordinacích nejsou ničím neobvyklým. Když už jsme u těch doktorů. Já sama jsem naštěstí žádného lékaře v Egyptě vyhledat nepotřebovala, takže nemůžu soudit. Ale ruku do ohně bych za jejich kvalifikaci nedávala. Jedna moje kamarádka například zašla za hotelovým doktorem, aby jí v pupíku udělal piercing, ale když viděla, jak zdánlivý lékař sahá po kudle velké jako kuchyňský porcovací nůž, radši vzala z ordinace roha. Ten samý doktor doporučil mému kamarádovi, kterému se udělalo špatně, aby navštívil lékaře. Na krvácející ránu sypou mleté kafe (údajně to zastavuje krvácení), na podrážděné rudé oko prý pomáhá nakapat mateřské mléko. Co k tomu dodat?



Vraťme se ale k mému doposud poslednímu egyptskému pobytu. O potápění se rozepíšu až příště, protože to si zasluhuje samostatný prostor. S čím se chci pochlubit, že jsem objevila kouzlo egyptských výrobků. Já jsem takový přírodní typ, takže miluju všechno vyrobené z rostlinek a plodů. Zamilovala jsem si jasmínový olej na vlasy, česnekový šampon, anýzový čaj, čaj z citrónové trávy. Na tohle je Egypt výbornej. Vždycky tam objevím nějakou specialitku. Takže se tam zase brzy objevím – zatím ještě neprozradím kdy. Teroristických útoků se nebojím. Teď, když jsem tam byla, tak se pár dní po mém příletu přihodil výbuch v ruském metru. A Egypťani svorně prohlašovali, že teď už musíme věřit, že je Egypt bezpečný. Druhý den se odpálil atentátník v egyptském kostele na severu země... Před pár dny teroristé postříleli autobus plný egyptských křesťanů… Paradox.

No comments:

Post a Comment