Monday, 19 June 2017

Výlet do Asuánu egyptskými busy a v arabštině

Jak se tak blíží můj další výlet do Egypta, dochází mi, že se po dlouhé době podívám do této země uprostřed parného léta. Skoro jsem během těch svých podzimních a jarních cest zapomněla, jaké v Egyptě dokáže být o prázdninách vedro. A v této souvislosti se mi vybavil můj třídenní sólo výlet do Asuánu, do kouzelného městečka na jihu této arabské republiky, na který jsem se vydala úplně sama v červenci roku 2013.



Bylo to v době, kdy jsem druhým měsícem pracovala v potápěčském centru v Marsa Alam a nabízela turistům výlety v hotelech Hilton, El Malikia a Solitaire. Právě v posledně zmiňovaném rezortu jsem poslední dobou trávila nejvíce času. Ale protože to byl hotel, o němž se říkalo „jeden z těch slabších“, nebylo nakonec komu moc co prodávat, takže jsem 90 procent své pracovní doby trávila v kanceláři s Hamadou, Mohamedem a potápěčem Mahmoudem a kecali jsme. Byly to super chvíle, protože Mahmoud (na první pohled sexuální loudič se zjevem Javiera Bardema) mě zdarma učil se potápět a neustále mi nosil z města mango (i když zrovna probíhal v plném proudu ramadán) a s Hamadou jsme se ustavičně nečemu tlemili. A právě tihle chlapi mě inspirovali, že bych si mohla vyrazit ze svého chudého kopýtka a udělat si výlet.

Asuán byl mým snem od chvíle, kdy jsem začala žít v Egyptě, ale bylo dost komplikované se tam běžnou dopravou dostat a fakultativní výlety s cestovkou byly směšně drahé a časově napresované. Takže když jsem už v Egyptě žila dostatečně dlouho na to, abych si uměla představit, co by ta moje cesta mohla reálně obnášet, osvítila mě myšlenka, že by to šlo konečně uvést do praxe.

Plán byl následující – první den ráno stopnout káru do města Marsa Alam (30 min jízdy) a tam nasednout na místní bus do města Edfu (3 hodiny). V Edfu si prohlídnout chrám a stejným způsobem se přesunout do Kom Ombo (1 hod), kde se opět kochat krásami místního chrámu. A nakonec se opět busem (starým vehiklem, který u nás zakázali snad už před dvaceti lety) přemístit do finální destinace – Asuánu (1 hod) s noclehem. Druhý den ráno vycestovat dále na jih do chrámového komplexu Abu Simbel (3 hod), zpět do Asuánu a podle času a chuti přespat a zůstat ještě o jednu noc navíc. Musela jsem dopředu počítat s tím, že mimo obvyklou turistickou trasu nebudou řidiči autobusů dost pravděpodobně ovládat angličtinu, takže bych se zahalená od hlavy po paty domlouvala krkolomně arabsky, rukama nohama, ukazovala na mapě, kam potřebuju dojet, atp. Lákalo mě na tom to dobrodružství a riziko, že se ztratím. Ale kdyby cokoli, tak jsem disponovala bohatou sítí přátel na telefonu a svou „Ono to nějak dopadne“ povahou. A protože já se vždycky rozhoduju zcela spontánně a bez přemýšlení, tak jsem si rovnou na booking.com zarezervovala tři noci v jednohvězdičkovém hotelu v centru Asuánu. Nepotřebovala jsem žádný palác, stačila mi postel a sprcha. A tři noci za 750 korun se mi zdály v pohodě.


Expedice Asuán s batohem na zádech

V den odjezdu jsem si sbalila batoh se základními věcmi = dvě trička, kartáček na zuby a notebook (tehdy jsem ještě neměla smart phone s velkým dotykovým displejem) a stoupla si v plandavých harémových kalhotách, tunice s dlouhým rukávem a šátkem na hlavě na silnici, abych si stopla auto do Marsa Alam. Ani ne za hodinu už jsem seděla v rozkodrcaném minibusu plném Egyťanů směrem do Edfu. Seděla jsem vepředu vedle řidiče, takže jsem měla nádherný výhled a nemusela se tři hodiny v tom vedru bez klimatizace lepit na žádného spolucestujícího. Náramně jsem si užívala tu cestu, výhled na hory a poušť, sem tam na velblouda a jinak kde nic tu nic. Cesta byla mnohem jednodušší, než jsem předpokládala. V Edfu jsem nakonec zavrhla návštěvu chrámu a rozhodla se pokračovat rovnou do Asuánu. Dost mi to ulehčili řidiči na autobusovém stanovišti, protože sotva se naše dodávka dokodrcala do Edfu, z opačné strany nádraží už další silný hlas naháněl cestující do vozu do Asuánu. Takže jsem jen z jednoho busu vystoupila a do nového nastoupila. Aniž bych se musela kohokoli ptát na cestu. Měla jsem s sebou nějakou tu sváču, ale byla jsem nesmělá si něco rozbalit. Bylo mi to trapné vůči místním, kteří drželi půst v ramadánu. Ale Egypťanka sedící na sedadle přede mnou zrovna roztrhla svým dvěma rozcuchaným tříletým kudrnáčkům pytlík s křupkami, takže mi nevědomky hodila bernou minci. Já se osmělila, nehlučně vytáhla svoji müsli tyčinku a skrytá za sedačkou ji přežvejkala.

I v Kom Ombo jsem oželela prohlídku chrámu a jela přímo do Asuánu. Autobusové nádraží tam bylo překvapivě obrovské a jaksi mimo civilizaci. Nevěděla jsem, kudy se dostanu do hotelu, takže jsem se nechala odvézt taxíkem. Tady mi dal Asuán poprvé navědomí, že v Egyptě probíhá nová vlna krize a lidé se snaží splašit/vyžebrat/ukrást/vymámit peníze kde se dá. V Káhiře se toho léta 2013 rozpoutala další revoluce proti úřadujícímu prezidentovi, která později v srpnu vyústila v zákaz v podstatě celé Evropy létat do Egypta. Navíc byla slabá sezóna (parné léto) a turistů v Asuánu bylo velmi pomálu. Takže jízdné za taxi samozřejmě hodně nadsazené a nejen za něj. Později toho dne mi i na trhu málem vypadly oči z důlků, když po mně stánkař za tři páry nekvalitních ponožek z nepříjemného umělého vlákna žádal 280 egyptských liber (tehdy cca 850 korun). Co je moc, to je moc.




Po šesti hodinách jízdy egyptskou veřejnou dopravou bylo teprve něco kolem druhé hodiny odpolední a já se ubytovala ve svém skromném hotýlku. Recepční mě při check-inu prosil, jestli bych mu, až se zabydlím, nedala soukromé lekce angličtiny, za nimiž se (což mi došlo až později, když mi nesměle klepal na dveře) skrývala touha užít si se mnou intimní chvilku. Můj single pokojík oplýval třemi postelemi a bylo hodně znát, že má své nejlepší období už dávno za sebou. Ale za ty peníze, co bych chtěla J. Vzhledem k brzkým hodinám jsem tedy hodila rychlou studenou sprchu a natěšeně vyrazila do ulic. Procházela jsem se podél řeky, čumákovala na všechny strany a radovala se, že vše vychází podle plánu. Zastavovalo u mě jedno taxi za druhým s nabídkou svezení, ale odmítala jsem vehementně. Až jeden relativně seriózně vyhlížející plešatící pán mi nabídl mini tour po Asuánu zdarma. Proč ne. Většina Egypťanů sice nikdy nechce nic zadarmo, ale já byla připravena argumentovat, kdyby došlo na nejhorší. Takže jsem sedla k němu do auta a nechala se vézt. Pán mě vyvezl na nejvýše položenou vyhlídku na celé město a byla to neskutečná nádhera. Řeka, ostrůvky, loďky, a hotel, kam Agatha Christie umístila část děje své detektivky Smrt na Nilu. Cestou zpátky do centra mi můj šofér koupil i džus na osvěžení, a když jsem vystupovala, nic po mně nechtěl. Zírala jsem, to ano. Ale byla jsem ráda, že byl slušný. Dal mi svou vizitku s telefonním číslem, kdybych potřebovala odvoz nebo výlet po okolí.

Pokračovala jsem v procházce kolem Nilu, a oslovil mě další nešťastník. Představil se jako delegát pro francouzské turisty, jehož prý zaujala moje „sebevědomá řeč těla“. Co tím přesně myslel, nevím, ale nechala jsem se od něj pozvat na vodu. Přece jenom, nedalo se říct, že bych oplývala nadbytkem peněz, takže sebemenší nabídku čehokoli zdarma jsem vítala s otevřenou náručí J. Zavedl mě k vrátnici svého domu a vytrvale mě zval nahoru, že prý mě jeho rodiče strašně rádi poznají (další typická záminka toho, jak dostat holku do postele). Odmítla jsem napůl lživě napůl pravdivě, že se stydím a žádné rodinné příslušníky poznávat nechci a přijala místo vedle starého zanedbaného domovníka, jehož příbytkem byl jakýs takýs bezdomovecký výklenek. Byl to nemajetný žebrák, s netroufám si říct, jak vysokou almužnou za „hlídání“ domu, ale srdce mu nechybělo. Podělil se se mnou o polámanou sušenku a popřál mi šťastný ramadán. Bylo to roztomilé gesto. Za roztomilé se už ale nedá považovat to, co učinil vzápětí, když se posadil vedle mě. Zničehonic vylétl jak střela a s arabskými slovy „Dej mi pusu“ se po mně začal hladově sápat. Vyskočila jsem jak ratlík samozřejmě, až onen francouzský delegát musel zasahovat a odvést mě pryč. Kdo by to byl řekl J.






Muslimové mě hlady umřít nenechali

Pomalu se smrákalo a ospalým městem se rozlehl spásný hlas muezína. Znamenal pro tento den konec půstu a zahájil hodování, iftár. Delegát mi prozradil, že každý večer pořádá iftár pro lidi bez domova zdarma a pozval ke stolu i mě. Přijala jsem místo v čele dlouhého nízkého stolu pro cca 15 lidí, který už byl zaplněný špinavými bezzubými starci, kteří si jeden přes druhého podávali talíře, nandavali rýži, hrášek a maso a nalévali džus a vodu do plastových kelímků. Přestože jsem byla holka a ještě ke všemu turistka, dělili se se mnou o to málo s takovou samozřejmostí, která mi vyrážela dech. Absolutní autentický zážitek z pravého arabského světa (více o ramadánu zde). Po jídle mě onen delegát vzal ještě na procházku k řece. Posadili jsme se na břehu a on mi začal omývat chodidla ve studené vodě. To byla neskutečná paráda po parném upoceném dni. Věnoval mi i čokoládovou tyčinku a sliboval, jak mi druhý den na trhu koupí toho největšího plyšáka, na kterého ukážu. Jenže já mu prozíravě nedala svoje telefonní číslo a rozloučila jsem se s ním slovy, že se druhý den setkáme na stejném místě ve stejnou hodinu. Což jsem samozřejmě v plánu neměla. Jak podlé J.
Druhý den jsem vstávala velmi časně ráno, protože jsem měla objednané auto do Abu Simbelu. Takového toho chrámového komplexu, který je známý hlavně tím, že byl na svém původním stanovišti kompletně rozebrán a převezen o vzdálenost dál, kde byl opětovně poskládán do své původní podoby. A to vše proto, že na svém prvotním místě „překážel“ nově budované stavbě obrovitánské vodní přehrady. Můj odvoz se z neznámých příčin v danou hodinu neobjevil. Po půlhodině čekání jsem to vzdala a vydala se na novou obchůzku města. Neměla jsem nic moc konkrétního v plánu, nechávala jsem se překvapit, co mi sám den přinese. Jediné, co mě zajímalo, byla výše zmiňovaná Velká asuánská přehrada. Nechala jsem se teda přemluvit jedním taxikářem (v džípu!), že mě tam za ne zrovna nízkou částku sveze.  Obhajoval se klasickými výmluvami, že je to daleko, že je to privátní trip, atp. Co naplat. Jinou možnost jsem neměla. Musím říct, že ta přehrada je skutečně impozantní. Neuvěřitelná masa vody na jednom místě. Mnohem větší než Lipno a Slapy dohromady. Ale kromě velikosti na ní není nic extra zvláštního, takže jsem se akorát prošla tam a zpátky a mohli jsme se vracet do města. Řidič byl filuta a zkoušel ze mně vymámit mnohem větší částku s milionem vymyšlených odůvodnění. Ale já už o jeho služby za takových podmínek neměla zájem. Radši jsem byla ochotná se vrátit pěšky, i když to byla (navíc v tom hicu) doslova pekelná dálka, než být bezdůvodně obírána o hotovost. Egypťani kolikrát nevědí, kdy přestat. Takže jsem se z minuty na minutu ocitla sama u přehrady a přemýšlela, co dál. Čumákovala jsem takhle u vody a bylo mi fakt do pláče z toho, že jsem všemi považována jen za automat na peníze a sexuální objekt. Všechny zajímá jen to anebo ono. Respektive obojí dohromady. Spatřila mě dvojice vojáků hlídajících přehradu a přiblížili se ke mně. Já jim s pláčem vylíčila, že mám všeho po krk, jak mě každý chce jen okrást a využít a ti dva se mě jeden přes druhého snažili uklidnit a zavolali mi auto. Prý se nemám čeho bát, že mě jejich kamarád odveze kam budu chtít a bez nutnosti placení. Tak aspoň nějaká dobrá duše se nade mnou slitovala. A zrovna armáda.





Vojna není kojná. V Egyptě určitě ne

O armádě a povinné vojenské službě by možná stálo za to se trošku rozpovídat. V praxi to funguje tak, že je odvod prováděn na jeden, dva nebo tři roky. Podle dosaženého vzdělání. Kluk s vychozenou základkou rukuje na tři roky, s maturitou na dva, a človíček s univerzitním diplomem na jeden rok. Odváděn není ten, v jehož rodině se nenachází jiný mužský zástupce (otec, bratr), protože muž má vždy povinnost postarat se o rodinu. Co jsem slyšela, tak prý nepřijímají do branné služby gaye. Oficiálně sice žádní homosexuálové v Egyptě neexistují, ale všichni víme, že teorie a praxe jsou dva rozdílné pojmy. Nevím, na kolik se to shoduje se skutečností, ale kluci, kteří mi tohle vyprávěli, přísahali na Alláha, že je to pravda. Prý při náboru vojáci testují nové vojíny na homosexualitu tím, že jim do análu vloží prst a když se dotyčný vzruší, je zaznamenán do dokumentů červeným písmem a kasárna kontaktují matku daného chudáka, aby si přijela vyzvednout svou „dceru“. Jinak obecně se všichni vojáci musí nechat ostříhat nakrátko, mají jen pár dní volna do měsíce, při cvičeních v poušti je jim přidělen jeden barel vody na pití, sprchu i toaletu. Drsnej svět...

Kamarád mě vyvezl do nějaké blízké nubijské vesnice na prohlídku a pak (konečně!) zpátky do centra. Už jsem vystupovala, když jsem myslela, že jsem se přeslechla. Žádal po mně 50 liber. To myslel vážně?! Začala jsem se slovně bránit, že jeho kamarád o žádné platbě nic neříkal a ať si to tedy vyřídí mezi sebou. Načež řidič slevil z hotovosti a dožadoval se aspoň polibku. Tak to už mě pořádně dopálil. Řekla jsem mu, že to určitě udělat nehodlám a vystoupila jsem si. Bylo mi fakt smutno, že jsou obyvatelé Asuánu takoví lační nenažranci. Vím, že jsem si za to mohla i sama, motat se ne úplně zahalená a samotná po egyptských ulicích. Ale i tak. Šla jsem jako tělo bez duše, ale nebyla jsem to já, komu bylo v tu chvíli víc úzko. Jeden poutníček u břehu mi se smutnýma očima nabízel projížďku lodičkou (felukou) po řece, a protože se mi v tu chvíli nechtělo dělat vůbec nic, jen tak si sednout a poplakat si, tak jsem souhlasila, abych udělala aspoň nějaký dobrý skutek. Turisti žádní, peníze pro lidi v nedohlednu, tak aspoň jednomu pánovi přilepším.




Zamířila jsem poté k obrovskému žlutému emku na červeném pozadí. Jediný to záchytný bod v parném letním horku a jedna z minima otevřených restaurací za bílého dne v období ramadánu. Šlapala jsem od lodičky sotva pět minut, když se na mě nalepil další chtivý mužský. Spíš ještě klučina. Prý ho zaujalo, že jako turistka moc neodhaluju nahou kůži, což jsem moc nepochopila, protože jsem měla krátké rukávy a ani o výstřihu se nedá říct, že by byl zrovna z nejdecentnějších. Ale budiž. Klučina se dušoval, že mě nechce obtěžovat, ani mi nic prodávat, jen mi chce ukázat svoje město. Oukej, řekla jsem. Ale nejdřív se najím v Mekáči. Objednala jsem si hranolky a zmrzlinu, on chudák držel půst, takže na mě jen koukal, jak se cpu. Dojedla jsem a nevím proč, ale následovala jsem ho k přívozu. Chtěl mi ukázat ostrůvek, kde bydlel se svými rodiči a sourozenci. Asi mi chybí jedna taková základní věc, jakou je pud sebezáchovy. Já vždycky s někým někam jdu, aniž bych přemítala o tom, co všechno se mi může stát. Nikdy se nebojím. Naopak jsem hodně nad věcí a myslím, že to má i co do činění s psychikou. Pokud „oběť“ dá najevo, že nemá v kalhotách, většinou se jí nic nestane. Kolik je na tom pravdy?


Koupala jsem se v Nilu a přežila jsem

Nicméně tento klučina mě zavedl ke svému kamennému stavení. Polorozbořenej barák s dvorem plným králičích hoven a useknutých slepičích pařátků. Nebylo o co stát. Dovnitř mě díkybohu nezval. Jen mě provedl po okolí, na druhou stranu ostrova, na břeh řeky. Prý se půjdeme vykoupat. Koupat se v Nilu? To myslel vážně? Ale voda byla čisťounká, tekla v podstatě přímo z přehrady a byla tááák osvěžující v tom parném dni, takže nešlo odolat. Svlékli jsme se do spodního prádla a hupsli do vody. Proud byl dost silný, takže jsem se jednu chvíli musela přidržet obrovského kamene vedle sebe, abych se za pár vteřin neocitla o dobrých několik desítek metrů daleko po proudu. Byla to senzace. Kdo by to byl řekl, že se smočím v Nilu – řece, jež má pověst jednoho z nejznečištěnějších toků vůbec. Ale kolem neplavala žádná mrtvá těla uhynulých koz, nevyskytoval se tam ani žádný živý krokodýl, jediné, co kolem nás proplouvalo, byly feluky s turisty. Ti nás asi museli mít za blázny. Hlavně mě. Koupat se v řece ve spodním prádle s muslimem za bílého dne v době ramadánu J. Ale náramně jsem si to užívala. Po hodně dlouhé době strávené u břehů moře jsem zase ucítila vůni sladké vody. Tu rybinu, ty říční trávy. Pohádka. Seděli jsme na obřích kamenech, které vyčnívaly nad hladinou a povídali si. Klučina (už si nevzpomínám, jak se jmenoval), mi nabízel, že mě nechá pár dní u sebe doma – respektive v baráčku, který patřil jemu a byl nyní neobydlený. Mohla bych zůstat, jak dlouho bych chtěla. A bezplatně. Přiznám se, že mě to hodně lákalo. Do potápěčského centra už jsem se vracet nemusela, spolupráce byla z mé strany ukončena a další pracovní závazek (návrat k animaci a do hotelu Dreams Beach) měl proběhnout až za více než týden. Měla jsem tedy volné dny k dispozici a Asuán se mi opravdu hodně líbil. Moc ráda bych si pobyt tam prodloužila. Připadala jsem si volná jako pták, konečně tak, jak jsem po tom toužila. Bez závazků, svobodná na cestách, jen s batohem. Ale tahle nabídka zněla přece jen i na mé poměry dost riskantně. Kdoví, jestli by mě v tom baráku nezavřel. Pak by mě taky nemusel už nikdo nikdy najít. Až za tisíc let mumifikovanou při vykopávkách. Tudíž jsem odmítla.





Cestou zpátky k přívozu jsem měla šílenou žízeň. Trošku mě zklamalo, že mi tento egyptský rytíř nenabídl nic ke zvlažení hrdla. Přišlo mi to takové neomalené, neohleduplné, ale na druhou stranu, byl ramadán a asi to zkrátka lidi v tohle období vnímají jinak. No nic. Koupila jsem si pití sama. Rozloučili jsme se, vyměnili si telefonní čísla, popravdě ani nevím proč, snad ze slušnosti. Nemínila jsem ho kontaktovat. Namísto toho jsem zkontaktovala onoho plešatícího řidiče z minulého dne a požádala ho, aby mi zařídil výlet do Abu Simbelu na následující den. Měla jsem radost, že to vyšlo. I když to vyžadovalo budíček asi na čtvrtou ráno. Ale ani vidina takto nelidského vstávání mi nezabránila jako ženě projít si večer trhy s hadříky, botami, kabelkami a nejrůznějšími zbytečnosti, které my holky prostě potřebujeme J. Plány mi ještě toho večera trochu zpřetrhal jeden můj ukrajinský kamarád Artum, že se za mnou velmi brzy ráno vydá. Hm, super. Jenže já budu na cestě do Abu Simbelu. Popsala jsem mu tedy, jak se dostane do mého hotelu, ať se tam ubytuje a prostě na mě do odpoledne počká.


Málem mě zatkli uvnitř chrámu Abu Simbel

Abu Simbel, moje vysněná cesta, byla konečně tady. Vyskočila jsem z postele jak ranní ptáče, připravila se a už mě nakládal minibus. Uvnitř bylo ještě pár Asiatů a solitérů, jako já sama. Cesta byla dlouhá, muselo se jet velmi brzy ráno. Kvůli bezpečnosti se všechny autobusy i privátní dopravci seřadili do kolony a jelo se spolu. Přes hromadu check pointů a kontrol. Dorazili jsme ke chrámu Abu Simbel hodně časně z rána. Už svítilo slunce na plné obrátky, ale komplex byl úchvatně vylidněný. Revoluce, letní vedra... to na návštěvnosti nepřidá. Zatímco si všichni fotili chrám zvenčí, já využila příležitosti a jako jedna z prvních vlezla dovnitř, abych měla interiér sama pro sebe. Uvnitř bylo striktně zakázáno fotografovat, ale když se nikde nikdo nevyskytoval, řekla jsem si, proč nakonec ne. Kdo mi v tom zabrání? Vyfotila jsem si tedy pár obrázků, když v tom si mě zavolal přístojící hlídač. Ajaj. Vyžádal si můj foťák a při prohlížení fotek mu jen uniklo „Můj bože“. Takže, budeme muset sepsat protokol, dát mi vysokou pokutu, chtěl vidět můj pas a volat policii. Já se svým typickým klidem ale všechno hned vetovala. Že mu pas nevydám, protože nemá právo mě legitimovat, že u sebe nemám žádnou hotovost a tak vůbec. Jediné, co jsem byla ochotná mu dát, bylo padesát egyptských liber, ale to se mu zdálo málo. Ale když v mé peněžence zahlédl antikoncepční prášky a v očích mu zablýskly jiskřičky, chytla jsem se své šance. Začala jsem mu tvrdit, jak úžasná droga tyhle tabletky jsou, mnohem lepší než hašiš a že mu po nich bude náramně dobře. Hltal mě slovo od slova. Nakonec si je nevzal a spokojil se s padesátilibrovkou. Takže ve finále já měla své obrázky, on nějakej keš a byli jsme spokojeni oba.





Odpoledne jsem se v hotelu setkala s Artumem. Zvládnul tu krkolomnou cestu z Marsa Alam do Asuánu bez úhony, i hotel našel. Zašli jsme pak spolu do města hledat jakoukoli otevřenou restauraci na oběd a pak se ještě prošli po tržišti. Druhý den ráno jsme se vraceli do Marsa Alam. K autobusům to bylo pěšky docela dálka a za taxi jsme nechtěli utrácet, tak jsem mávla na první projíždějící minivan a arabsky se ho ptala, jestli jede na nádraží a kupodivu jel. Takže jsme každý cvakli jednu libru a měli jsme to z krku. V Edfu jsme uskutečnili můj původní plán podívat se do chrámu. Byl fakt, že s klukem po boku jsem se cítila jistější a odhodlanější. Byla to sranda, protože jsme v chrámovém komplexu potkali tu miniskupinku Asiatů, která se mnou den předtím absolvovala Abu Simbel. Smáli jsme se, jaká je to náhoda. Tahle část Egypta, jižní, nubijská, mi učarovala. Je to kouzelný kraj světa, úplně jiný Egypt, než zná turista z Hurghady nebo Sharm el Sheikhu. Je to vnitrozemí, moře na hony vzdálené, ale přesto má toto místo hodně co do sebe. Populární jsou výlety lodí, kdy se během několika dnů sjede celý Nil od Káhiry až po Asuán. Určitě bych to chtěla někdy absolvovat, musí to být paráda.

Ta mi držte za pár dní palce, až se zase rozletím do Hurghady. Asi to budu potřebovat J.




  


No comments:

Post a Comment