Wednesday, 16 August 2017

Moje egyptské dobrodružství po nemocnicích. Trochu i o žralocích :)

To nejdůležitější z červencového Egypta už bylo napsáno, a proto nyní dovyprávím ten zbytek. Jak to začalo… Letenku jsem si koupila do Marsa Alam, s tím, že tam čtyři dny strávím potápěním a pak se přesunu do Hurghady. Byl to záměr napůl nostalgický a napůl vypočítavý, protože jsem měla přiletět hned po ramadánu, kdy je všechno ubytování v Egyptě několikanásobně dražší. Celý Egypt po čtyři i více dní slaví konec postního měsíce, přežírá se, bere si volno, a kdo může, cestuje různě po republice. Takže jsem se dohodla s mým starým známým potápěčem Ahmedem (můj expřítel, o němž jsem psala zde), že mi poskytne azyl u sebe doma a těch pár dní strávíme počestně spolu.


Do Marsa Alam jsem přilétala časně zrána (na ty únavné noční lety už jsem poněkud pohodlná). Seděla jsem u okénka a bylo strašně zvláštní vidět tu vyprahlou měsíční krajinu z výšky několika set metrů, i tu silnici vedoucí podél moře, přes kterou jsem na čtyřech kolech přejela snad tisíckrát. Rozpoznávala jsem jednotlivé hotely a bylo mi tak zvláštně u srdce, když jsem si uvědomovala, že na spoustě těch míst pobývají a pracují moji kamarádi a známí. Skoro v každém rezortu někoho znám.

Ahmed byl dle očekávání línej jak veš, takže pro mě odmítl v tak časnou hodinu přijet na letiště, ale měl dost taktu pro mě poslat aspoň řidiče. V autě jsem si přemýšlela, že se do Egypta vracím tak často, že už to pro mě ani nebývá dovolená. Létám tam jako domů a cítím se tam jako doma. I u Ahmeda jsem se cítila jako doma. Bohužel mi hned ve dveřích oznámil, že musí do práce, takže jsem si musela najít program sama. Hodinku jsem si pospala a pak se vypravila na cestu do Abu Dabbab. Chtěla jsem si stopnout káru, ale došlo mi až se zpožděním, že jsou vlastně ty svátky a auta jen tak nepojedou. Po deseti minutách u mě kdosi zastavil, ale bohužel nejel tam, kam jsem potřebovala. Jenže onen neznámý se nabídl, že mě na tu půlhodiny vzdálenou pláž doveze, přestože prý spěchal za rodinou oslavovat konec ramadánu. Snažila jsem se mu to vyvrátit, že kvůli mně nemusí zabít hodinu svého času, ale trval na tom. Trochu jsem se bála, že se z něj vyklube další sexuální loudič, ale jiná možnost svezení se mi nenabízela, tak jsem byla ochotná to risknout. Dovezl mě až k pláži a odmítl mě nechat zaplatit. Já mám evidentně víc štěstí než rozumu. Na pláži sídlilo moje domovské potápěčské centrum i pár exkolegů animátorů, a navíc jako bonus moje kámoška z Prahy. Takže jsem strávila krásný den plný setkání na jednom z mých nejoblíbenějších míst vůbec. Kluci z centra byli skvělí. Věděli, jak moc miluju potápění, tak za mnou přišli ve chvíli, když jsem jen tak polehávala na písku, slunila se a přemýšlela, že pomalu vyrazím domů za Ahmedem. Aniž by se mě zeptali na souhlas, oznámili mi, že se jdu s nimi potápět teď hned, navlékli mě do neoprénu a dali mi výstroj. No paráda, to mi ten pobyt v Egyptě pěkně začal. Byla jsem na africké půdě teprve pár hodin a už jsem byla v jednom kole.

Domů k Ahmedovi jsem dojela asi o dvě hodiny později, než jsme si smluvili. Byl samosebou trošku namíchnutý, protože chystal večeři a já nikde. Bohužel pro mě neměl dobré zprávy, protože musel pracovat celou dobu, co jsem měla pobýt u něj. To bylo slibů, že spolu strávíme hezkých pár dní. Já mám naštěstí vždycky plán B, kór v Egyptě, kde je to takřka nutnost. To, co bylo slíbeno a domluveno včera, nemusí zítra už vůbec platit. Hned druhý den jsem si tedy domluvila potápění do místa mých snů, k útesu Elphinstone, kde se vyskytují žraloci kladivouni. Byl to můj sen více než čtyři roky, kdy jsem se o tomhle místě dozvěděla poprvé. Jenže člověk musí mít dobrou potápěčskou zkušenost, s minimálně padesáti ponory, aby byl vůbec pro tenhle trip akceptován. S klukama jsem byla dohodnutá, že mě vyzvednou v půl páté ráno v městečku u mešity. Jenže když jsem tam ve smluvený čas dorazila, nikde nikdo. Pípla mi zpráva, že odjeli už ve čtyři! Samozřejmě v tuhle nekřesťanskou (potažmo nemuslimskou) hodinu nikdo nejezdil, koho bych si mohla stopnout, přestože už byl krásný bílý den. I tak jsem to ale šla zkusit ke krajnici, jestli se náhodou někdo neobjeví. Skoro jsem se až rozbrečela, že se můj žraločí sen zase rozplývá před očima, ale osud se nade mnou slitoval. Zastavil mi řidič turistického autobusu. Seděla jsem celou dobu vedle něj na schůdkách a snažila jsem se mu lámanou arabštinou, češtinou i angličtinou vysvětlit, proč jsem bez nálady. Pod tíhou toho, jak byla tahle situace absurdní, jsem se musela začít smát. Uvolněná atmosféra způsobila, že po mně šofér žadonil políbení, ale uměla jsem mu to vymluvit. Na pláž Abu Dabbab jsem se naštěstí dostala včas, právě před vyplutím. Na Elphinstone jsme se dopravili nafukovacím motorovým člunem. Chvíli jsem si připadala jak v katastrofickém filmu o žralocích, protože kolem nás nekotvila žádná loď, byli jsme na otevřeném moři absolutně nechránění, v obyčejném člunu. Ale užívala jsem si to maximálně. Jeli jsme sem cíleně za žraloky, ale dostali jsme i nečekaný bonus v podobě skupinky delfínů, kteří kolem nás zvesela proplouvali a vyskakovali na hladinu. Včetně maličkého delfíního miminka. To byla paráda. Nebudu to prodlužovat, v hlubině jsme se prakticky hned střetli s nádherným žralokem dlouhoploutvým. Byli jsme sedmičlenná skupinka a ten dvoumetrový krasavec nás všechny úžasně obeplul. Když proplouval kolem mě, na pár vteřin jsme si koukli z očí do očí. Nebála jsem se vůbec, ale cítila jsem najednou k přírodě obrovský respekt a vděčnost, že můžu být na těchto pár vzácných chvil součástí mořského světa. A když nás ke konci ponoru potkal i můj vymodlený kladivoun, říkala jsem si v duchu, že teď už můžu umřít. Můj sen se splnil.




Po tomhle výletu jsem opět dostala nabídku pracovat v potápěčském centru jako instruktorka potápění. To by byl asi můj splněný sen tahle práce. Ta lokalita je co se týče potápění úplně dokonalá, jenže osobní život tady se prakticky rovná nule. Život v poušti, s nuzným platem a neustále zlomeným srdcem z naivních představ o láskyplném souznění s Egypťanem. Proto jsem odmítla.

Jak už jsem se zmínila výše, v Egyptě je neustále nutné improvizovat a být připraven na změnu plánu. Egypt mi nikdy nedává nic zadarmo. Flexibilita je pro každého, kdo tu chce trávit čas, naprosto nezbytná. Takže jsem tuhle seděla na pláži, když mi zavolal Ahmed, že se za ním chystá jeho rodina. Takže by bylo více než vhodné, kdybych se sbalila a vypadla. Pokud možno ještě ten den. Hmm, byt v Hurghadě jsem měla slíbený až od pozítří, takže mi nezbývalo než si rychle zarezervovat jízdenku na autobus a pak hned řešit nějaký levný hotel na jednu dvě noci. U Ahmeda jsem si zabalila a měla ještě tak hodinu k dobru, než mi pojede spoj. Jenže Ahmed mě pořád popoháněl, že už bych měla jít. Připadala jsem si tam opravdu nevítaná, bylo znát, že se mě Ahmed chce co nejrychleji zbavit. Takže jsem radši vzala svoje věci a jala se k odchodu, když za mnou Ahmed zvolal, že mu ještě dlužím peníze za taxíka z letiště. Polkla jsem na prázdno, protože tohle jsem opravdu nečekala. Vykopne mě na ulici a ještě po mně chce peníze. Hodila jsem mu obnos na stůl, nasraná pospíchala ke dveřím a práskla mu dveřma. Ten trouba mi vzápětí volal a omlouval se, že tu celou situaci zřejmě nepojal úplně taktně. Nicméně už mě autobus na dlouhých pět hodin unášel do Hurghady, kam jsme se dopravili až po jedenácté večer. V hotelu mě div neseřvali, že jsem přijela pozdě a že pro mě nemají připravený pokoj, ale po mém mírném nátlaku ho našli. Byla jsem v Hurghadě.

Tahle dovča mi pomohla uvědomit si pár skutečností. Co se týče například animací a téhle práce vůbec - období jančení u bazénu už mám definitivně za sebou. Už necítím lítost a nostalgii, když se mi zjeví před očima nějaký ten rádoby natěšený klučík v šortkách a animátorském tričku a předstírá, jak moc chce zrovna se mnou hrát petang. Spíš už je mi těch „nešťastníků“ líto, že se od rána do večera dřou do úmoru. Už jsem v tomhle směru asi dospěla, ale chci si v hotelu zorganizovat svůj denní program sama a nebýt odkázaná na partu dorostenců. A hlavně nemám už ani potřebu jim dokazovat nebo dávat jakkoli najevo, že jsem kdysi taky blbla úplně stejně. Ještě před rokem jsem všem těm animátorům v hloubi duše toužila předvést, že jsem TA Animátorka, která umí všechno líp než oni. Teď už ne. Zvědavě se podívám, jak to té „další generaci“ jde od ruky, pochválím je, povzbudím, ale už se s nimi neprahnu dávat dohromady. Za celých těch pět let v animátorském triku jsem si dosyta užila svoje a byly to nejkrásnější roky mého života, ale tahle éra už je pryč. A co je nejdůležitější, jsem s tím smířená a nechybí mi to. Naplno mi to došlo na pláži Abu Dabbab, kam jsem jela nejen za potápěním, ale také navštívit mé dva kamarády animátory v hotelu El Malikia. Moc ráda jsem se s těmi kluky potkala, ale když jsme si spolu povídali a já najednou viděla, že oni jsou mentálně „zaseklí“ pořád v tom stejném kolotoči jako před lety, bylo mi líto ne mě, ale jich 😊.

Musím říct, že tento pobyt pro mě byl zvláštní i tím, že jsem (ostatně jako pokaždé) přiletěla spíše jako Egypťanka, než jako cizinka. Jenže tentokrát jsem všechno vnímala jaksi intenzivněji, patrně vzhledem k tomu, že jsem si naivně malovala sladkou budoucnost s mým vyvoleným a připravovala svou mysl na to, že bych se v Egyptě usadila natrvalo. A jak se to moje vnímání projevovalo v praxi? Třeba jsem chodila zásadně do obchodů mimo turistické zóny, abych si zvykla na komunikaci s lidmi nepříliš zvyklých na cizáky. Nutilo mě to procvičovat arabštinu a hlavně si přivyknout na ženské pohlaví. V Egyptě jsem vždy komunikovala z devadesáti devíti procent jen s muži, z egyptských holek mám spíš respekt, neřkuli rovnou hrůzu. Je to velká neznámá. Popravdě nevím, jak se k nim mám chovat. Nevím, co si můžu dovolit říct a co ne. Neodhadnu, jak budou reagovat. Ony většinou propichují očima, mám z nich pocit, jako by se na mě dívaly hodně spatra. Ani angličtina jim moc nejde, takže je to jeden velký otazník. Kdybych se v Egyptě nakonec rozhodla žít, vůbec nevím, jak bych tohle „soužití s ženami“ řešila. Ale abych neodbíhala od tématu. Intenzívnější vnímání egyptského života mi poskytoval i noční manažer Ahmed. Nejenže mi pomohl pronajmout si na pár týdnů vlastní byt, ale byl mi při ruce po celou dobu. Společně jsme řešili, jak si mám předplatit elektřinu v bytě, jak mám zapnout antickou pračku, vzal mě dokonce spolu se svým čtyřletým synem do ryze egyptského zábavního parku, kde jsme všichni společně jezdili na autíčkách a kolotočích. V tu chvíli jsem si opravdu připadala, že mezi Egypťany konečně začínám zapadat jaksi víc než doposud. Pozorovala jsem ty rozjařené tváře dětí i dospělých, a když jsme třeba do sebe narazili autíčky a já viděla ty jejich upřímné úsměvy, úplně mě to v tu chvíli dojalo. Měla jsem pocit, že mě opravdu považují za Egypťanku, za jednu z nich.

Za největší požehnání co se týče průniku pod pokličku života v Egyptě vděčím možnosti být u narození dítěte. Nebyla jsem samozřejmě přímo u porodu, ale tu egyptskou novorozenou holčičku jsem měla výsadu si pochovat jen pár hodin po narození. A mohl za to opět Ahmed, jemuž se narodilo úžasné stvoření. Když jsem přijela do Hurghady, zbývalo do termínu porodu čtrnáct dní. Měla bych tedy porod stihnout, než odletím zpátky do Prahy. Ahmedovu ženu jsem viděla toho času vůbec poprvé a měla už pořádnej buben. Musím říct, že mě docela překvapilo, jaká to byla vyrovnaná žena. Nežárlila nic, i když jsme s Ahmedem trávili docela dost času spolu. Dokonce jsme před ní na balkoně čoudili hašiš a s ní to vůbec neotřáslo. Šťastná to žena. Nicméně, zpátky k miminku. Prosila jsem Ahmeda, aby mi dal okamžitě vědět, až bude bejby na cestě, že bych chtěla být u toho. A přišlo to dřív, než jsme oba očekávali. Jednou takhle na lodi, v pauze mezi ponory mi zazvonil telefon s Ahmedem na druhé straně. Volal mi z porodnice, že se právě stal dvojnásobným otcem. Měla jsem velikánskou radost. Hlavně když mi pak i slíbil, že jakmile se vrátím do přístavu, vyzvedne mě a půjdeme se spolu podívat na holčinu do porodnice. Oni mě tam pustí! Juhůůů.





Bylo to vůbec poprvé, co jsem směřovala svoje kroky na tamní nemocniční půdu. Měla jsem obavy, jestli mě pustí dovnitř s krátkými rukávy a prostovlasou, ale Ahmed s jeho typickým klidem mě prostě čapnul za ruku a táhnul mě do patra ke své ženě. A miminko bylo nádherný! Byly mu teprve tři hodiny! Koukala jsem na ten bobek jak zjara, a když mi ho Ahmed dal do rukou, div jsem se mamině Saře nepoklonila, že mi dovolila si tu drobotinu pochovat. Nikdy předtím jsem takhle mladé miminko neviděla. Teprve tři hodiny! Holčička dostala jméno Karma… Mocné to jméno. Zvlášť když k této skutečnosti připočtu fakt, že se Karma narodila v den úplňku. Ta holka má budoucnost 😊. Ale co mi vyrazilo dech ještě víc, než samotné „stáří“ Karmy, nastalo o pár okamžiků poté. Ahmed mi dal dítě do ruky a pobídl mě k odchodu. Prý musíme nechat Karmu očkovat, ale kvůli egyptským nepochopitelným zákonům to musí proběhnout ve veřejné nemocnici na druhé straně města. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Zaprvé jestli to myslí vážně, vzít čerstvě narozeného člověka ven mezi lidi, notabene do zaprášených a hlučných ulic a za druhé, jestli Karmu opravdu zamýšlí nechat v mé náruči. Taková důvěra s sebou nesla obrovské břemeno odpovědnosti. Co když mi to mimino spadne? Co když s ním špatně pohnu a nechtěně ho tím zabiju? Jak bych to pak rodičům vysvětlila? Asi bych na místě spáchala sebevraždu. Bylo zhruba šest hodin večer a slunce ještě svítilo v plné palbě. Bylo to neuvěřitelný jí držet, nastupovat s ní do taxíku, udělat si první selfie. Cítila jsem se s ní jako máma. Když jsem jí po Ahmedově boku nesla do nemocnice, nemohla jsem si připadat víc egyptsky. Do toho jsme navíc vyzvedli na nádraží Sařinu maminku, která přijela autobusem z nějaké vesnice na jihu Egypta, a vraceli se do porodnice. Tam už jsem se bránila jít s nimi zpátky dovnitř, protože to byla jejich ryze rodinná záležitost, ale Ahmed mě nepustil a tvrdil mi, že už jsem stejně součástí rodiny, takže jít musím. Připadala jsem si skoro jako druhá manželka. Najednou byl nemocniční pokoj plný lidí. Mimino, máma s tátou, babička, strýc i teta, malý bratr a já. Autentický zážitek z Egypta. Který běžný Evropan tohle zažije? Babička najednou vytáhla z tašky asi 600 egyptských liber a dala je malému čtyřletému Aserovi. A já si najednou říkala, jak dlouho asi musela tahle paní šetřit, aby dala dohromady takovou sumu! Na naše poměry šlo o zhruba 800 korun, ale pro ně to je obrovská částka. A Ahmed mi ještě předtím řekl, že celý porod ho vyjde na 5000 liber! Za porod a pokoj. Sara rodila císařem a i po takovém zákroku je běžné, že rodičky zůstávají v porodnici jen jedinou noc. Rodí-li přirozenou cestou, jdou do pár hodin po porodu domů. Doktorské služby jsou tu drahé. Vše je k poměru k egyptským platům drahé.

Já tento pobyt pojala opět jaksi charitativně, takže jsem si s sebou nevezla nic, co se dá běžně dokoupit na místě. Například kosmetiku. Nevezla jsem žádné šampony, mýdla, zubní pasty apod. Vše jsem koupila v Hurghadě. Zaprvé jsem se s tím nemusela tahat, zadruhé jsem to všechno nakoupila za zlomek české ceny a zatřetí jsem podpořila egyptskou ekonomiku. To moje málo sice nikoho moc nevytrhne, ale tam, kde je důležitý každý halíř, se počítá vše. Stejným způsobem jsem si pomohla i k potápěčskému neoprénu. Doma by mě vyšel na dvojnásobek, v Hurghadě jsem ho koupila za polovic a ještě podpořila tamní podnikání. Párkrát jsem něco málo dala i žebrákům na ulici. Na druhou stranu jsem do Egypta vezla i můj dosluhující notebook s cílem jediným – prodat ho. Byl už po několika letech užívání v takovém stavu, že bych za něj doma nedostala ani korunu, spíš bych ještě musela doplácet za likvidaci elektronického odpadu. V Hurghadě jsem ho prodala na součástky za 25 euro a spokojena jsem byla jak já, tak i kupující 😊.

Ještě se chci vrátit k tématu lékařství v Egyptě. Nikdy jsem tam nepotřebovala zajít za doktorem (zaplaťpánbůh). Ale tentokrát už byla situace nevyhnutelná. Měla jsem odpornou infekci v očích, zřejmě z kombinace užívání prošlého roztoku na čištění kontaktních čoček a slané mořské vody, takže mi obě oči bez ustání slzely, byly přecitlivělé na slunce a zářily rudě jak sovětská vlajka. Babské rady typu „nakapej si do oka černý čaj“, nebo kapky běžně k dostání v lékárnách bez předpisu pomáhaly jen dočasně. Takže jsem poprosila Ahmeda, ať mě doprovodí k doktorovi. Tady se opět ukázaly rozdílné životní styly. Většina lékařů ordinovala až po sedmé hodině večerní. Držela jsem se Ahmeda za paži a nechala se vést se zavřenýma očima, protože jsem je prostě nemohla otevřít. Doktor mi je zkontroloval, předepsal mi dvoje oční kapky a během pěti minut jsme byli zase venku. V ordinaci jsme zaplatili 100 liber, tedy egyptskou (poloviční) cenu, a to jen proto, že Ahmed tomu mastičkáři namluvil, že jsem jeho manželka a muslimka. Ale kapky zabraly zázračně. Musela jsem se pak smát, protože jsem si po téhle zkušenosti s očima skoro mohla otevřít vlastní lékárnu. Vlastnila jsem všechny dostupné oční kapky na trhu 😊.

Ahmed pracoval jako noční manažer v hotelu Sunny Days El Palacio, takže měl dostatek pravomocí, aby mě tam propašoval. Dal mi náramek All Inclusive, s nímž jsem mohla volně vcházet do hotelu, užívat pláž i bazén a konzumovat v restauraci. To vše, aniž bych tam utratila jedinou libru. Pro jistotu mi Ahmed sdělil i číslo pokoje pro případ, že by mě někdo ze security kontroloval. Jak podlé. Ale když jsem to vyprávěla na lodi, tak kluci potápěči skoro ani překvapení nebyli, protože prý takových lidí, kteří si schovávají náramky z předešlých dovolených, znají víc 😊.

Ahmed vůbec je taková figurka hodná bližšího poznání. Zážitky, které mi ze svého života vyprávěl, jsou často k neuvěření. Sám mi říkal, že je takový pohodář právě proto, že toho na světě zažil tolik. Po večerech u mě doma, když si „namíchal“ suchý hašiš drink, spustil plejádu historek. Na vojně prý při obraně kasáren zastřelil nenadálého útočníka… najel džípem na minové pole na hranici s Libyí… pracoval v obchodě s dámským spodním prádlem… a mnohem víc. Ahmed sám mě prosil, ať o něm na blogu napíšu článek. Že prý si kapitolu v mé budoucí knize o Egyptě zaslouží 😊. Ale asi nejneuvěřitelnější Ahmedův příběh se datuje šest let zpátky a stále trvá. Tehdy se v hotelu seznámil s holandskou rodinou a právě maminka tohoto klanu se do něj zakoukala. Tak moc, že mu každý měsíc dobíjí kredit na 300 liber, posílá mu erotické zprávy i fotky, volá mu stokrát denně. A to doslova. I když Ahmed už dávno neodpovídá, nereaguje, přesto jeho telefon vyzvání prakticky nonstop. Ve dne v noci a na druhé straně je ona. Já jsem mu to zprvu nedokázala věřit, ale pak pokaždé, když jsme spolu někde byli, jeho mobil zvonil a zvonil. Pokaždé ona. A nepomáhá prý nic. Nadávky, domluvy, ignorace… nic. Sama jsem ten telefon několikrát zvedla, ale ona se buď neozvala, nebo se mě jen zeptala, kdo já jsem. A pak mi Ahmed dal přečíst zprávy, které mu o mně napsala. Prý jsem blbá Egypťanka, která neumí anglicky. Jenže Ahmed si nechce změnit číslo jen proto, že má každý měsíc, už šest let, kredit a internet zdarma. Idiot 😊.

Když mě pak Ahmed doprovázel v noci na letiště, říkala jsem mu, že už se nikdy do Egypta nevrátím. Jako to říkám pokaždé. Ale museli jsme se oba smát, protože pokaždé, když tohle tvrzení vyslovím, vždy se pak mezi faraony vrátím. Tak uvidíme. 
  



No comments:

Post a Comment