Friday, 22 December 2017

Co si oblékám v Egyptě a proč je toto téma citlivé

Ráda bych se rozpovídala o tématu oblékání v Egyptě. Dostala jsem za uplynulá léta poměrně slušnou řádku dotazů, jak se vlastně v muslimské zemi šatím, a nebude tedy od věci o téhle problematice pár slov napsat.




Co se šacení týče, vždycky jsem měla svou hlavu. Vnímat to, co nosím na sobě, jsem začala někdy kolem doby, kdy jsem vstupovala na práh puberty. Tenkrát mi vadilo, že jsem do školy nosívala pořád ta stejná vytahaná klukovská trika, zděděná po bratrovi, která pamatovala dobu daleko před sametovým převratem. Takže jakmile jsem nastřádala trochu kapesného, hned jsem upalovala do vietnamské tržnice nakoupit si něco na sebe.

Tehdy se začal rodit můj módní vkus, jenž by se i dnes dal nejapně nazvat spíše nevkusem, ale já to, co si oblékám, nosím s hrdostí a ráda. Takže jsem logicky svůj unikátnější styl přenesla i do říše muslimské. Častokrát jsem se smála a prohlašovala jsem, že „já jakožto módní ikona pokládám téměř za povinnost dát se všemi směry, které móda nabízí. A islámská „móda“ je pole neprobádané. Jedu udávat směr, aneb Aplikace evropských trendů do islámské módy. Nafotím pak takový egyptský VOGUE.“

Hodně jsem si v Egyptě oblíbila ony jedněmi zatracované, mnohými velebené harémové kalhoty. S rozkrokem u kotníků, celkově připomínající beztvarý neženský pytel, jehož nositel(ka) bývá často považován(a) za uživatele THC. Komu by se to líbilo? Samozřejmě, že Janče. Nakoupila jsem si těch pestrobarevných posrávaček snad tucet a vesele je střídala, co to dalo. Jako animátorka jsem byla všem na očích a desítky turistek se pídily po tom, kde mohou tahle senzační kaťata sehnat. Evropa se zbláznila 😊. Ani ony, ani já jsme netušily, že tenhle styl kalhot nosili před desítkami let staří rybáři / trhovci / prostě obchodníci, a coby ženská móda nic takového nepřicházelo v úvahu. Což jsem zjistila až po roce zhruba v Egyptě, když jsem v káhirském metru sklízela jeden pohrdavý pohled za druhým od místních holek. Můj kamarád mi pak prozradil důvod. Ale mě to bylo šumafuk, já se cítila pohodlně a nemínila jsem se převlékat jen proto, že se to nějakým prudérním muslimkám nelíbí.




Co se nošení šátku a obecně zahalování týče, nikterak jsem to nikdy nepřeháněla. Coby animátorka jsem se pohybovala na neutrálním hotelovém prostředí a zahalovat se nebylo s ohledem na turisty dvakrát vhodné. Šátek na hlavu jsem si v hotelu dala několikrát a to víceméně hlavně proto, že jsem sebestředně chtěla upoutat pozornost. Egypťanů i Evropanů. Dát najevo, že se toho nebojím. Jedna Egypťanka ubytovaná v hotelu mě naučila, jak mám ten hadr okolo hlavy uvázat, aby mi nesklouzával. Tahle dovednost mi byla později dost užitečná, když jsem po Egyptě cestovala sama mimo turistické oblasti a chránila jsem se právě zahalováním. I když Egypt je - vzhledem k nemalému počtu křesťanů v zemi - k prostovlasým ženám s krátkými rukávy poměrně tolerantní. Ale pokud jsem nechtěla vyvolávat zbytečnou pozornost (Egypťani na evropskou holku civí a civí a civí…) a chtěla mít svatý pokoj od všech nadržených individuí, bylo záhodno si šátek uvázat. Kolikrát jsem se takhle omotaná pohybovala po centru Káhiry a kdekdo na mě pokřikoval. Většina ale spíš taktně mlčela, a i když ke mně vysílali zvědavé pohledy, neodvážili se mě oslovit. Nebyli si jistí, jestli nejsem Egypťanka. Promluvit na veřejnosti na cizí muslimskou holku… to nepřipadá v úvahu.

Už jsem o tom psala dříve, ale vzhledem k tématu neuškodí to zopakovat. Když jsem byla s Eckem v jeho rodném městečku Benha, což je vysoce neturistické místo, procházeli jsme se ruku v ruce po ulici a já neměla šátek. Ecko mě do toho nenutil, ale venku pak na mé rozpuštěné vlasy zírala celá ulice. Druhý den jsem si šátek vzala a v tu ránu jsem se pro celou ulici stala neviditelnou. Působilo to skoro zázračně. Malý kousek textilu a jak to změní myšlení lidí.

Když jsem byla před měsícem v Hurghadě, udělala jsem si takový průzkum, co všechno si tam v oblékání můžu dovolit. Zašla jsem si do tamní tržnice, určené spíše místním lidem, abych si tam vybrala svou abáju. Takový ten černý hábit dlouhý až na zem, který muslimky nosí. Když jsem procházela uličkami, všichni stánkaři na mě hulákali jeden přes druhého, snažíc se mě přilákat ke svému zboží. Ale já hluchoněmě pokračovala ke svému cíli. Vlezla jsem do obchodu s abájami a jednu pěknou vyšívanou jsem si tam vyhlédla. U kasy jsem prodavačce – vrásčité stařence - málem přivodila žaludeční vředy, když jsem se domáhala slevy, protože to moje roucho neslo známky znečištění, ale dosáhla jsem svého. Hned za rohem jsem si tu plachtu přehodila přes hlavu a vracela se zpátky domů stejnou cestou, jakou jsem přišla. A tady nastal ten zajímavý psychologický milník. Ti stejní muži, kteří se přeřvávali, aby získali mou pozornost, nyní drželi jazyk za zuby a klopili zraky k zemi. Ani jeden jediný na mě nepromluvil. Přestože mou tvář viděli před pouhými pár minutami. Tak velkou sílu ta abája představovala. Pouhým oblečením jsem zredukovala turistické harašení o 99 procent. A to podotýkám, že vlasy jsem měla stále odhalené!



Druhý případ je o něco jiný, ale neméně zajímavý. Od svého kamaráda Ahmeda jsem dostala dárek. Já věčně chodím v maskáčích, ať už je to tričko, kšiltovka nebo kalhoty. A Ahmed jakožto vnímavý jedinec mi jednou takhle u sebe doma, kdy jsem si za přítomnosti jeho ženy z hecu zkoušela veškeré její abáji, řekl, že si musím zkusit ještě něco navíc. A přitáhl svou vlastní vojenskou uniformu. Tu, kterou nosil jako čerstvý dvacátník na vojně. Nevěřila jsem vlastním očím, že mi ji skutečně chce dát. Považovala jsem to za strašně vzácný dar. Za prvé to byly maskáče a za druhé to byla autentická věc z Egypta. Pravý egyptský suvenýr, který se nedá koupit. Hodně mě to dojalo. Ale vzápětí mi docházela vážnost celé té věci. Je vůbec legální něco takového vyvézt ze země? Nebudou mě na letišti vyslýchat a ptát se, kde jsem k té uniformě přišla? Můžu to nosit na ulici, aniž by mi policie nasadila klepeta? Ahmed mě vehementně ujišťoval, že mi nic nehrozí, protože se jedná o jeho vlastní šatstvo, které si od armády legálně odkoupil, když mu vojenská povinnost skončila. Tudíž se nemám čeho bát. Jednoho večera jsem si tedy vzala tu maskáčovou bundu na sebe a vyrazila do centra Hurghady. Když jsem procházela hlavní ulicí, prodavači ze stánků se jeden po druhém tyčili do pozorů a s úsměvem na rtech salutovali. Každý jeden okamžitě poznal, že se jedná o pravou egyptskou uniformu. Já teda nevím, ale kdyby přede mnou pochodoval český kluk v maskáčích, nebudu mít ani tucha, jestli to má koupené v rybářských potřebách, nebo je to reálný voják. Nicméně, celá tahle estráda měla i trochu hořké momenty, když jsem si od pár lidí nezávisle na sobě vyslechla, že si mám dát bacha, aby mě nechytla hlídka. Nosit vojenskou uniformu prý není zákonem povoleno a mohla bych jít sedět. Zklamalo mě to, protože jsem byla opravdu hrdá, že něco tak vzácného nosím na své kůži. A přiznám se, že jsem se začala i trochu bát. Přece jenom spousta egyptských mozků není tak úplně vyvinutá, armádu nevyjímaje, takže jsem si ty maskáče po zbytek pobytu na sebe už neoblékla. A když jsem letěla domů, schovala jsem je do tajné kapsy kufru, aby běžnou namátkovou kontrolou nebyly ke spatření.

Co víc k tomu dodat? Oblékejte se, jak chcete a jak je vám pohodlné. Nikomu do toho nic není 😊.



No comments:

Post a Comment