Thursday, 7 December 2017

Pár důvodů, proč žít s Egypťanem není dobrý nápad (Farewell Hurghada)

Listopadový Egypt mám za sebou. A dle očekávání to nedopadlo ani dobře, ani špatně. Asi vás nebudu zatěžovat povídáním o potápění v Sharm el Sheikhu, kde jsem strávila první týden svého pobytu, i když jsem si splnila pár podvodních snů a poprvé přespávala v kajutě na lodi. To, o čem chci psát, je nasnadě. O dalším vývoji situace mezi mnou a potápěčem Yasserem. Abych vše uvedla na pravou míru – do Egypta jsem necestovala za ním. Primárním důvodem bylo potápění, ale přitom jsem si nedokázala představit, že bych těmi dvěma týdny u Rudého moře proplula, aniž bychom se my dva viděli. Vedla mě jakási zvrácená touha mu ukázat, že se mu po tom všem (viz letní článek) umím podívat do očí a dokázat, že jsem silná.

O tom, že se zase objevím v Hurghadě, věděl jen jeho parťák Hedar a moje kamarádka Mirja (viz poslední článek ze Slovinska). Ani jeden z těch dvou to Yasserovi neprozradil. Zaprvé se do toho nechtěli plést a za druhé to zase nebyla taková bomba, aby s ní museli jít na trh. Takže jsem se prostě jednoho dne zjevila na palubě Yasserovi za zády a popřála mu dobré ráno. Ten překvapený úsměv mu slušel. Potřásli jsme si rukou, dřívější políbení na tvář jaksi oboustranně nepřicházelo v úvahu. Yasser se jen okrajově přeptal na moje potápění v Sharmu, což jsem mu vylíčila v těch nejlepších barvách, ale to byl vrchol naší konverzace. K mé lítosti se mě nezeptal na nic víc, na žádné novinky, na to, jak se mám. Nepřišlo mi, že Yasser o nějaké rozvinutější povídání stojí, takže jsem se ani já nepídila po jeho bytí. Neměla jsem zájem být vtíravá. Bála jsem se, že ona už samotná moje přítomnost na lodi evokovala jistou vlezlost.  


Následující dny probíhaly vcelku poklidně. Navenek emoční bezvětří, uvnitř začínající bouře. Mrzelo mě, že Yasser nevyvíjí vůbec žádnou aktivitu směrem ke mně. Teď nemám na mysli žádné hloubkové rozhovory, flirtování atp. Jen prostě aspoň minimální zájem. Pohled, úsměv, třeba i vtípek. Ale když jsem nic z toho neudělala jako první já, on se nazapojil. Jednoho dne mě ráno na lodi ani nepozdravil, ani se na mě nepodíval. Bylo mi to tak strašně líto. A i když jsem se snažila na sobě nedat nic znát, přece jenom jsem pod vodou, kde mi nikdo neviděl do obličeje, ronila slzy jako hrachy. Strašně mě mrzela ta bezdůvodná ignorace. Ať už to bylo z jeho ostychu nebo já nevím proč, nebylo to hezký. Když odhodíme stranou osobní věci, byla jsem přece jen jeho zákazník a minimálně ranní pozdrav by se slušel. Asi mám o mezilidských vztazích naivní mínění.


Jakmile jsme dopluli zpátky do přístavu a já za sebou zabouchla dveře svého pokoje, rozeřvala jsem se naplno. Díky bohu, že jsem neměla nutkání Yasserovi psát ani volat. To bych radši ten telefon hodila do moře. Svěřila jsem se místo toho Mirje, která mi ten večer mluvila do duše. Snažila se mě uklidnit a sypala nastřádané informace o Yasserovi, kterými mi chtěla ulevit. Prý, když Yasserovi na začátku roku dala jeho první egyptská snoubenka košem, bylo to proto, že ho považovala za nejchladnějšího člověka na planetě. Asi mi tím chtěla naznačit, že takový chlap není pro mě. Že Yasser není typ, který by holce klekal k nohám. Každopádně to zrušené zasnoubení prý Yassera tenkrát hodně zasáhlo.  




Nicméně, druhý den jsem nasadila úsměv, a když na loď dorazil i Yasser a pokoušel se mě opětovně míjet bez povšimnutí, prostě jsem na něj hejkla Good Morning. Vetřela jsem se i do jeho konverzace s jinými hosty a prostě jsem dělala jakoby nic. A zafungovalo to zázračně. Yasser na mě v průběhu dne mluvil (jen o potápění) a dokonce mi pomohl zapnout neoprén. Ale nikam jinam se celá tahle estráda neposunula. Nic víc, nic míň. Ani můj poslední den na lodi se se mnou Yasser nijak výrazněji nebavil. Koneckonců, proč taky? Rozloučil se pouze podáním ruky. Opět žádné objetí, ani symbolická pusa na tvář. To bylo tabu. Večer jsem mu (možná zbytečně a vlezle) poslala rozlučkovou zprávu, že mu přeju, ať mu vše vyjde. Odpověděl typicky chladně, že doufá, že se zase brzy uvidíme. Univerzální standardní odpověď pro každého.



Osud tomu chtěl, že jsem se mezitím v Hurghadě setkala i s Walidem – boubelatým potápěčem, který by mi kdysi snesl modré z nebe. Mluvil mi z duše, tak jak to on umí. A řekl mi to, co vím už dávno. A teprve teď začínám chápat, že bůh to se mnou myslí asi přece jen dobře, když mi nedává to, po čem toužím. Walid mi řekl: „To, co hledáš, tady není.“ A měl pravdu. I kdybych nakrásně s Yasserem skončila v určitém svazku, jeho arabská mužská zahleděnost sama do sebe a jeho bezcitnost k něžnému pohlaví, by mi nedovolila být šťastná. Yasser není typ, který by rozuměl ženám. Neví, jak se k nim chovat, jak interpretovat jejich stavy a nálady, neumí s nimi zacházet. Já jsem klasický beznadějný romantický typ. Potřebuju pohladit a obejmout, potřebuju, aby se mě partner ptal, na co myslím, aby byl pyšný, že je se mnou. Nic z toho mi Yasser, ani v podstatě žádný jiný Egypťan není schopen dát. Oni nejsou takhle vychovaní. A třebaže zkraje „vztahu“ sypou z rukávu sladké řečičky o souznění duší, ve skutečnosti většina z nich nemá ani tušení, o čem dí. Oni od mala vědí, že se v dospělosti ožení. Když si sami nevyberou svého druha nebo družku, tak se o vše postará rodina. Že by někdo zůstal na ocet, to nehrozí. Tudíž jaksi nemají motivaci se o svého budoucího partnera či partnerku starat. Nic je nenutí budovat vztah a usilovat o něj. Proč taky? Když jsou všechny sňatky předem domluveny a oni skončí v chomoutu tak jako tak. Proto Egypťani bývají, co se navazování vztahů a mazání medu kolem huby týče, takoví tydýti. Papouškují to, co viděli v amerických filmech, ale že se realita nachází poněkud jinde, to nemají tušení.

A myslím, že to můžu říct nahlas, ale ani co se týká intimního soužití, taky se nejedná o bůhvíjaké milovníky. Stejně jako ve všem ostatním v životě, i pod peřinou myslí hlavně sami na sebe. Byť svou partnerku nejprve samozřejmě ujistí, že se může těšit na nejlepší zážitek svého života. Ale kdo ví, třeba jsem jen měla smůlu na nevhodné kandidáty.

Pokud to vezmu opravdu zeširoka, arabský, nebo chcete-li, muslimský přístup k lásce není ale to jediné, co mě od života v těchto končinách odrazuje. Hodně jsem pozorovala rodiny a hlavně děti na ulicích. Malé tříleté capartíky, kteří bosí pobíhají po špinavých a smradlavých ulicích, v doprovodu svého staršího (zpravidla cca šestiletého) sourozence, zatímco matka doma kuchtí večeři a otec kdesi čadí vodní dýmku se sousedy. Představa, že by moje děti vyrůstaly takhle… I kdybych svoje potomky nakrásně vychovávala podle evropských standardů a posílala je do mezinárodní školy, ani tak bych je nemohla izolovat od běžného egyptského života. Byly by to nekonečné boje s tamní společností, jejíž omezenost bývá často bezedná. Ta jejich pokroucená logika dokáže občas pěkně hrát na nervy. Navíc, probudit se jednoho rána do nového dne a pozorovat svou ratolest, jak hledí na svět očima Egypťana... jak jí všechen ten život okolo přijde přirozený... při vší úctě a respektu k jiným kulturám... Takhle žít nechci.


Ten jejich svět a způsob života nepomlouvám. Naopak, egyptský pohled na svět a každodenní život mi kolikrát přijde tak úžasně spontánní a kouzelný. Oni se pořád usmívají,  navzdory všem myslitelným životním strastem, kterými jsou obtěžkáni. Umějí si najít chvilku k radovánkám v každé situaci, i když mají sto důvodů k zakaboněnému obličeji. Ale denně děkují Alláhovi, že jsou živí, více či méně zdraví, mají jakous takous střechu nad hlavou a doufejme že i pár soust do úst. Oproti našemu materiálně pojatému živobytí jsou to vlastně šťastlivci. Nemají potřebu vlastnit předražený poslední typ iPhonu, nemusí chodit každé dva týdny na umělé nehty, nechodí o víkendech do hospod utrácet výplatu za alkohol. Neříkám, že po ničem z toho aspoň trochu prostopášně netouží. Samozřejmě že chtějí okusit bohatší a zvlčelejší způsob života, ale ve své podstatě se bez toho snadno obejdou. Každému, co jeho jest.

Možná se teď jen alibisticky snažím najít co nejvíc pomyslných PROTI (proč není život v Egyptě dobrý nápad), která mi pomůžou snáze zapomenout na člověka, který nikdy nebude můj. Abych to ukončila… Asi týden po mém návratu domů jsem měla další ze svých zkratů a poslala jsem Yasserovi zprávu. Tentokrát jsem se nevyznávala ze svých citů, nepodlézala jsem mu, ani jsem nestála o odpověď. Pěkně od plic jsem mu vynadala, že je to zbabělec, který si nestojí za svým slovem a jenž by se měl naučit, jak se chovat k ženám. Nejspíš jsem mu tím opět připoměla, jaká jsem potrefená husa, ale já měla velkou potřebu mu tohle všechno dát najevo a i tak trochu tnout do živého. Protože vím, že si v nitru (co se týče opačného pohlaví) příliš nevěří. Byla to taková moje dětinská pomsta a zároveň definitivní tečka. Tímhle to pro mě skončilo.

4 comments:

  1. Milá Jano, s velkým zaujetím jsem přečetla všechny díly o láskách a životě v Egyptě. Sama jsem pracovala řadu let jako delegátka v Turecku, takže dobrodužství, které dýchá z každého odatavce mi připomnělo ty časy, které jsou už pryč. Ale barvité vzpomínky zůstanou. A Turky bych už taky nechtěla:) zdraví Ivona

    ReplyDelete
    Replies
    1. Iví, moc děkuju za odezvu. V Turecku to asi nebude o nic jiné, že? :)

      Delete
    2. Turecko mi ve srovnání s Egyptem (vrátila jsem se právě z dovolené v Marse) připadá jako ráj, takže chování mužů asi o něco méně drsné, než v Egyptě, ale jinak je to stejné, animátor je animátor :))

      Delete
    3. Pokud jsi v momentalne v Praze, mohly bychom třeba zajít na kafe a porovnat Egypt s Tureckem. Mail mám: cernohausova@seznam.cz

      Delete