Wednesday, 7 February 2018

Můj animátorský comeback :)


Mám za sebou první letošní zahraniční výjezd! Sice to byl trip pouze na jeden den a „jen“ ke Skopčákům, ale pro mě závislou na cestování to bylo skvělých 24 hodin. Moji pražští potápěči zorganizovali výlet na veletrh vodních sportů v Düsseldorfu, což se mi náramně hodilo. Na výstavě totiž prezentovalo svůj byznys několik mých egyptských kamarádů, tudíž šlo o výbornou příležitost je opět vidět. Hlavně bylo zvláštní ty lidi potkat jinde, než na ulicích Hurghady. Bylo to takové reálnější, hmatatelnější 😊.



Na Yassera jsem se jich schválně neptala, a když bylo zmíněno jeho jméno, jen jsem kývla hlavou. Musím říct, že od listopadu jsem ho už nekontaktovala. Jsou to už skoro tři měsíce. Yasser už není tím prvním, na co myslím, když se ráno probudím, není ani tím posledním, na co myslívám, když jdu spát. Sejde z očí, sejde z mysli. Pomalu se vytrácí z mé hlavy, i když tam bohužel pořád má své místo. Když si vzpomenu, jak jsem touhle dobou před rokem počítala dny do mého návratu do Egypta a jak jsem se těšila, až se spolu setkáme. Stejně je to zvláštní, jak jsem se dokázala do Yassera tak šíleně zamilovat během necelého týdne a jak pomalu a dlouho teď trvá ten proces odmilování. Vracet čas bych ale nechtěla. Všechno, co se děje, má nějaký důvod.

Co se života v Praze týče… Zima je dlouhá a schází mi cestování. Zrovna dnes v noci se mi zdálo, že opět pobývám na nějakém slunném ostrově a starám se o turisty. A uvědomila jsem si, že jsem se v tom snu cítila tak šťastná. Když si teď hlavou zpětně promítám všechny ty okamžiky strávené u moře, dochází mi, že to byly momenty, kdy jsem cítila, že opravdu žiju. Ať už byl ten pracovní den u moře sebenudnější a sebenáročnější. Tady v Čechách jsou všechny dny takové stejné a pochmurné. Zima a tma fakt není to, co bych vyhledávala. Takže plánuju spoustu cest do teplých krajin a nemůžu se dočkat. Začala jsem se dokonce učit španělsky. Začíná mě totiž opět pálit dobré bydlo a chci se vydat zase za hranice všedních dní. A španělštinu jsem si vybrala záměrně proto, že je to jeden z nejpoužívanějších světových jazyků a umožní mi se zabydlet na mnoha místech zeměkoule. Zatím je to utopie, ale dokážu si sama sebe představit, jak se v horizontu řekněme tří let živím potápěním v Mexickém zálivu nebo někde v těchto končinách. A španělština mě láká i proto, že miluju latinskoamerickou hudbu, jejich tance a tak vůbec. Takže se učím jazyk z textů písniček jako teenager, překládám si španělské popisky u fotek na Instagramu a hlavně chodím na kurz do školy. Je to super být zase ve školních lavicích. Až si budu ve španělštině jistější v kramflecích, začnu aplikovat nějaké fráze i na naše španělsky mluvící hotelové hosty. Není jich zrovna málo.

Každopádně osud si se mnou zahrává, protože nezávisle na sobě se mě v poslední době pár kamarádů zeptalo, jestli neuvažuju o tom, vrátit se k práci animátorky. Nabízejí mi místa v Turecku, v Egyptě, i na Kypru a určitě bych něco sehnala i ve Španělsku, ale má to v mém věku pořád ještě cenu? Za měsíc mi bude čtyřiatřicet. Navíc jsem za poslední rok dost přibrala, i když se snažím chodit cvičit.  Ale brouka v hlavě mám, ne že ne. Hlavně mě láká naučit se pořádně tu španělštinu. To si doma prostě nemám šanci dostatečně vštípit. Tak mi poraďte. Měla bych to křepčení na pláži ještě zkusit, nebo už to mám nechat ladem? Skoro si teď připadám jako vyžilý hokejista, který s plnou pompou ukončí kariéru a po roce doma uspořádá velkolepý comeback, aby za šest měsíců zase zjistil, že to nejlepší už má za sebou a bude lepší ten jeho džob pověsit na hřebík 😊.

Když tak přemýšlím o dalším vycestování na dobu neurčitou, všimla jsem si takového trendu, který se mi ne tak úplně zamlouvá. Spousta Čechů se rozjede do zahraničí po celém světě a první, co je na místě napadne, je hledat si svoje krajany. A já se ptám proč? Když chci vyzkoušet štěstí za branami své země, tak mám v úmyslu se především naučit nový jazyk a poznat nové lidi. Ve všech třech zemích, kde jsem žila, jsem nikdy nevyhledávala přítomnost Čechů. Právě naopak. Nikdo mi nikdy s ničím neradil, vše jsem si zjistila a zaopatřila sama a nebyla jsem na nikom závislá. V tomhle jsem jiná. Proto trochu nechápu lidi, kteří strašně touží po životě třeba v USA, na Bali, na Zélandu, ale když už tam jsou, vyhledávají svoje krajany. Trochu nesmysl, ne?

Ať tak či tak, co si o tom mém nápadu myslíte? Kdybych se přece jen rozhodla odjet, odlétala bych už jen jako šéf animátor. Zkušeností mám dost a na to, abych musela poslouchat dvacetiletého klučinu (rádoby šéfa) už jsem fakt docela stará 😊.


10 comments:

  1. Upřímně: asi je to pro mladé. A co zkusit ve světě tu recepční? Marie

    ReplyDelete
  2. Když nepojedeš teď, za pár let určite ne. Skus to, proč ne.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Letos to už nestihnu, takže za rok nejpozději. Ale kdo ví.. :)

      Delete
  3. Člověk je tak starý, jaký se cítí. Takže podle toho bych se rozhodla. Každopádně si nemyslím, že by 34-35 let bylo příliš na to dělat animátora..

    ReplyDelete
    Replies
    1. Přesně tak. Každý je tak starý, jak se cítí. Jdi do toho, pokud to tak cítíš!

      Delete
    2. HAHA taky záleží na tom, jak člověk v 35 vypadá :) Někdo je zajíc i ve čtyřiceti:)

      Delete
  4. Ty jo Jani, já bych zkusila to španělsko.. jako animátroka nebo recepční :) Tu španělštinu se pak naučíš 3x rychleji! :)))

    ReplyDelete
    Replies
    1. Letos bude teorie ŠP v ČR a příští rok za hranicemi :)

      Delete
  5. Ale určitě někam vyražte !
    Já se po roce vrátila ze Španělska a ted nevím, kudy kam.
    Takže Vás uplně chápu.
    Pořád mě to táhne za hranice. Také bych ráda zkusila animátorku. Jen nevim, zda je lepší přes agenturu nebo si vše zařidit sama :-)

    ReplyDelete