Wednesday, 30 May 2018

Do Hurghady nejedu! Nejsem cvičená opice! (Díl 5.)


Začal nám říjen a v hotelu stále kde nic tu nic. Nikdo nám nemohl vyčítat, že neprobíhají animační aktivity, spíše jsme jen posedávali s turisty u bazénu a klábosili o nesmrtelnosti brouka. Kory se nám vrátil z Petrohradu s dobrými zprávami, Linda si sbalila švestky a přemístila se do Hurghady a do týmu k nám přišel mladičký Andrew a starší Shady. Měla jsem teď kolem sebe samá chlapiska a stala jsem se v tu chvíli i jedinou pracující ženou v hotelu. Jaké to břímě 😊.



Se Saiedem jsme byli jako hrdličky a i hosté se nám začali pomalu vracet do hotelu. Když jsem tedy jednou večer čekala na diskotéce na děcka před mini disco show, Saied zničehonic vyběhl zpoza rohu a se smíchem mě objal zezadu. Měl takovou spontánní radost, z čehož mi upřímně plesalo srdíčko, protože jsem stále měla vzadu v paměti uloženou tu jeho trpitelskou minulost. Takže jakákoli radost, nebo sebemenší jeho úsměv mě dojímal. Jednou jsme si takhle povídali v jeho pokoji, a když začala hrát moje oblíbená písnička od egyptského zpěváka Amr Diaba, Saied najednou vyskočil a začal skákat a zpívat po pokoji jako zběsilej. Smál se a já při pohledu na něj taky neudržela koutky. Nebo když jednou jen tak zaťukal na dveře mého pokoje a přinesl mi sušenku (ty tam byly připomínky o mé váze), to bych ho láskou zulíbala.

Dohodli jsme se dokonce na společném výletu do Hurghady. Málem jsem skákala radostí do stropu. Konečně budeme spolu sami, nebudeme se muset před nikým schovávat a budeme moci být sami sebou. Nebude nutné naši lásku skrývat, budeme se moci procházet po ulicích ruku v ruce a budeme volní. A navíc i vypadneme z pouště, změníme prostředí a celkově si zregenerujeme těla i duše.

Když nastal den D, doběhla jsem do hotelu na snídani a pak volám Saiedovi, jestli už je připravenej. Jenže mi nezvedal telefon. Vrátila jsem se tedy zpátky ke staff housu a zaklepala mu na dveře. Po pár minutách hlasitého klepání (tohle je u Egypťanů standard, že vstanou až za několik minut a až poté, co málem vzteky rozkopnete dveře) mi otevřel Ahmed (ten můj manažerský anděl, s ním se dosud vídám v Hurghadě. Tehdy jsme spolu ještě tak moc nepekli). Ahmed strávil tu noc u Saieda, ale jen mi přetlumočil, že Saied spí a nikam nepojede. Jenže já se nenechala jen tak odbýt a vlezla jsem dovnitř, přisedla jsem si k Saiedovi na postel a ptala se ho sama, jestli skutečně nepojede. Což mi bohužel potvrdil. Říkal, že se mu nikam nechce a bude dál spát. Bylo mi to strašně líto. Skoro jsem až musela zadržovat slzy, ale otočila jsem se na podpatku a oznámila mu, že já jedu. Cestou k silnici jsem sotva popadala dech, jak mi ho Saied vyrazil. Byla to rána pod pás, zvlášť když věděl, jak moc se na ten výlet těším. Ale já nehodlala trčet doma jen proto, že se milostpánovi nechce z postele. Stopla jsem si u silnice auto, které mě vezlo do městečka na nádraží. Saied mi za chvilku volal (nebo snad psal sms), jestli se zlobím, ale odpověděla jsem mu, že je všechno ok.



V Hurghadě jsem se sešla s kamarádkou Veronikou, která toho času taky trochu obcovala v okolí a všechno jsem jí svěřila. Saieda znala od vidění, takže jí celkem docvaklo, že jsem to s ním asi neměla nejlehčí. Každopádně společně jsme oblezly všechny krámy, abych Saiedovi (i přes to přese všechno) nakoupila věci, které si napsal na seznam den před odjezdem a které si plánoval v Hurghadě pořídit. Že ten seznam mám s sebou, o tom samozřejmě neměl tušení. Chtěla jsem ho překvapit.

Saied se pak odpoledne probudil, což pro mě nebyla nejlepší zpráva. Začal mě bombardovat telefonátama. Nejdřív ať mu dobiju kredit, potom se ptal, kdy se vrátím a potřetí po mě požadoval, abych se sešla s jedním jeho známým, který mi pro Saieda předá maličký balíček. Tušila jsem, že to s největší pravděpodobností budou drogy (nejspíš hašiš), ale bohužel to bylo něco na způsob heroinu. Nevím, nevyznám se v tom. Nepřišlo mi nijak zvláštní to u sebe mít, ani s tím cestovat takovou dálku z Hurghady do Dreams Beach, což jsou dobré dvě hodiny autem. Jenže Saied měl zřejmě v kalhotách, protože mi během jízdy asi šestkrát volal a ptal se, kde se přesně nacházíme. Dokonce mě donutil předat telefon řidiči, aby se ho mohl sám zeptat. Komedie zkrátka. Přestupovala jsem v El Quseiru, kde jsem se ještě sešla s Fawzym, kamarádem, který byl něčím jako mojí vrbou (už při mém srdceryvném rozchodu s Boodym). Všechno jsem mu o sobě a Saiedovi pověděla. Řekla jsem mu i to, že se Saieda začínám trochu bát, protože nikdy nevím, co od něj můžu čekat. Že je jednu chvíli strašně fajn a podruhé bývá agresivní. A zrovna v té chvíli mi Saied volal. Nechtěla jsem to zvednout, ale Fawzy řekl, že bude lepší, když to udělám. Saied byl samozřejmě úplně nepříčetnej, proč jsem mu neřekla, že se s někým ve městě scházím, byť je to náš společný známý Fawzy, a kdy se vrátím domů. Během půlhodiny, kdy jsem čekala na tágo, mi Saied volal ještě asi desetkrát. Stressmaker. Nakonec řekl, že se omlouvá, ať si dám na čas a užívám si s kamarády. Vůbec jsem netušila, která bije a proč je Saied tak rozhozenej. Nicméně po návratu do Dreams Beach jsem se hned odebrala do Saiedova pokoje. Dala jsem mu všechny věci, co jsem nakoupila a Saied spustil kafemlýnek výčitek. Sdělil mi, že ho vůbec neposlouchám, že jsem ho vůbec neinformovala o setkání s Fawzym, a že (a to mě dostalo nejvíc) si objednal vůně ve spreji tři a ne jenom jednu. Což už bylo moc i na mé flegmatické já a s hraným klidem v očích jsem mu opáčila, že když mi volal svoje objednávky telefonicky, kvůli rámusu na ulicích jsem mu rozuměla každé třetí slovo. Koneckonců měl šanci jet se mnou a vše si ohlídat. Na závěr jsem mu zopakovala jeho vlastní slova: „Neslibuj nic, co nemůžeš splnit“. A odešla jsem. S vítězným pocitem jsem vkráčela do svého pokoje a mnula si ruce, jak Saied asi musel supět jak tříhlavá saň. Dobře mu tak. Zametat se mnou nebude.

Trvalo mu celkem patnáct minut, než sebral rozum do hrsti a zavolal mi, jestli můžu přijít k němu promluvit si. Šla jsem a zopakovala mu vše, co se stalo. V právu jsem byla já a on to z devadesáti procent uznal. Akorát byl uraženej, že jsem mu neřekla o Fawzym. Načež jsem Saiedovi pověděla, že jsem se s Fawzym sešla tak trochu natruc, abych Saieda vytrestala, že jsem mnou do té Hurghady nejel. Pochopil to. Nakonec mi i děkoval za nakoupené věci a já strávila noc u něj.

Pár dní se vše zdálo být v klidu, než za mnou Saied přišel s prosbou o peníze. Věděla jsem, že hotovostí moc neoplývá, ostatně ani já nic moc neměla, takže mě logicky zajímalo, na co ty bankovky Saied potřebuje. Jeho odpověď se bohužel dala očekávat. Chtěl si pořídit hašiš. Oceňoval jsem sice jeho upřímnost, ale i přesto jsem mu to oběživo odmítla poskytnout. Snad ani nemusím připomínat, co následovalo. Saied se urazil jak malé dítě a přestal se mnou mluvit. V ten den se navíc ve městě konala svatba jednoho ze zaměstnanců hotelu. Všechny nás pozval a hotel dokonce vypravil speciální autobus pro nás pro všechny. Bylo to už večer kolem desáté, takže drtivá většina personálu se mohla jet té veselice zúčastnit. Saied jako DJ byl ovšem povinován zůstat na diskotéce a pouštět písničky pro těch pár hostů, které jsme v hotelu měli. Ale jelikož jsme zrovna měli tichou domácnost, vůbec jsem se Saiedem tuhle cestu nekonzultovala. Ten event byl báječnej zážitek. Byla to moje vůbec první svatba v Egyptě (vlastně i jediná), které jsem se účastnila a zrovna křesťanská. Nevěsta oděná do šatů bez rukávů, s odhalenými vlasy, ale i tak seděli muži i ženy zvlášť. Všichni tančili a veselili se, křesťané s muslimy, i já jako Evropanka jsem byla vítaná. Bylo to moc fajn.






Druhý den jsem se Saiedem proti mé vůli seděli u večeře u jednoho stolu. Prostě to tak vyšlo. Kory byl významný stmelovací prvek a „nedovolil“ nám sedět každý zvlášť. Saied se na mě u stolu tak významně podíval, až jsem začala očekávat, že do dvou dnů za mnou zase přijde a budeme si vše vysvětlovat. A nemýlila jsem se. Přesně na čas. Přišel za mnou do pokoje a spustil svůj monolog. Výčitek samozřejmě. Tím, že jsem mu odmítla dát peníze na hašiš, jsem se zachovala jako jeho matka, když ho vykopla z baráku. Dost mě tohle jeho tvrzení zasáhlo. Já byla ta poslední, kdo pro něj chtěl něco špatného. Naopak jsem dělala vše pro to, aby se mu žilo snáz. Připravovala jsem mu čaj večer co večer, chodila jsem mu pro něco na zub do kafeterie, sem tam mu přinesla dárek (třebas muslimský přívěšek), i z mojí lednice si většinou něco odnesl s sebou, byla jsem vždy na jeho straně a nedělala jsem nic, za co by se za mě musel stydět. Což mi ale vyvrátil tvrzením, že mám na zdi obrázky cizích chlapů (jen fotky z časáků, aby ty zdi nebyly tak prázdné!) a že když procházím hotelem, klapou mi boty a snažím se tak přitáhnout mužskou pozornost! Ale mně jen žabky pleskaly o paty… Tohle už byl absurdistán. Saied mi vyčetl i tu svatbu, kam jsem se vydala s Korym, aniž bych o tom Saieda zpravila. Že jsme spolu ten den nekomunikovali, jaksi nebral v potaz. Vyčetl mi znovu dokonce i tu zpropadenou Hurghadu. Prý jsem ho proti jeho vůli chtěla vytáhnout a chlubit se s ním jako s cvičenou opičkou. Po stopadesáté jsem mu vysvětlila, proč jsem chtěla jet zrovna s ním, že jsme mohli být svobodní a sami sebou a on konečně pochopil, že mi na něm záleží. Docela ho to vykolejilo, omlouval se mi, že všechno řekl v afektu. Ale už nedodal, že na vině jsem samozřejmě byla já, protože jsem ho dohnala do takového stavu.  Nicméně byl dojatý svým prohlédnutím a řekl mi, že ke mně taky něco cítí. Dle jeho slov jsem byla jedinou pozitivní věcí na celém jeho pobytu v Dreams Beach. Bylo pro něj strašně těžké někoho začít milovat. Oháněl se pořád tou svou minulostí…

Pokračování příště...

Díl 4. zde


No comments:

Post a Comment