Thursday, 17 May 2018

Saied mi nabídl společnou budoucnost. Na dlažbě! (Díl 3.)


Dalších několik dní se neslo v duchu pokojových večírků. Poněkolikáté jsme si udělali mejdan v Saiedově pokoji. Tentokrát jsme slavili narozky jednoho z nás, takže se to neobešlo bez hašiše a hráli jsme i flašku. Což bylo v tuhle chvíli, kdy jsme se Saiedem byli „oficiálně“ pár, mnohem zajímavější. Kdykoli se stočily otázky na nás dva, nastalo na prvních pár vteřin rozpačité ticho, protože ani jeden z nás si nebyl jistý, co chce/může o sobě, případně o nás dvou veřejně publikovat. Ani když padla řada na mě a bylo žádoucí, abych vyzvídala pravdu na Saiedovi, popravdě jsem si nebyla jistá, na co se ho chci zeptat. Respektive ráda bych na něm vyzvěděla spoustu věcí, ale přišlo mi to vzhledem k našemu začínajícímu vztahu dost neadekvátní, propírat takovou intimitu přede všemi. Proto jsem na to šla oklikou a zeptala se ho, čeho se v životě nejvíc bojí. A on mi odpověděl, že se nejvíc obává návratu za mříže (Proč mě už tenkrát nenapadlo, že s tímhle člověkem budou jen samé potíže?). Nicméně, dýchánek se nám trochu protáhl do ranních hodin, takže jsme všichni jaksi samovolně v Saiedově pokoji vytuhli.


Když jsme spolu byli o samotě následující noc, Saied se mi svěřoval se svou minulostí. S dětstvím a dospíváním. Jako dětí jich bylo v rodině moc a zatímco otec utekl od povinností do Saudské Arábie, maminka byla na celou domácnost sama a nezvládala uživit všechny hladové krky. Proto padla volba právě na Saieda, kterého vyhnali na ulici. Já tomu odmítala uvěřit. Proč by to dělali? Egyptská rodina držívá pohromadě… Každopádně Saied tvrdil, že se ho nikdo nezastal. Ani sourozenci, babička, nikdo. Ve čtrnácti letech si tudíž podřezal žíly a pokusil se o sebevraždu… Ten jeho příběh se mi zdál strašně přitažený za vlasy, přišlo mi to nelogické, že by se k němu jeho vlastní rodiče obrátili zády, ale když Saiedovi ukápla slza, neměla jsem důvod mu nevěřit. Tu slzu jsem brala jako znamení jeho upřímnosti a v tu chvíli bych ho láskou umačkala. Přitiskla jsem ho k sobě tak silně, jak jen to šlo a hladila ho po vlasech. Srdce mi tálo a v tu chvíli neexistovalo nic, co bych neudělala, abych ho ochránila před světem.

Následující dny byly velkou změnou pro nás pro všechny, pro celý hotel. Vzhledem k neutuchajícím demonstracím ve velkých egyptských městech zrušila celá Evropa lety do Egypta. Na dobu neurčitou. Z hotelu nám postupně odjeli všichni hosté a zbylo pár solitérů, kteří do africké pouště přicestovali bez záštity cestovní kanceláře. Byl začátek září, což je v Egyptě jeden z nejlepších termínů, kdy hotely praskají ve švech, ale tentokrát zahrady, pláže i restaurace zely prázdnotou. Do naší práce se vplížila nuda a celé dny jsme předstírali, že něco děláme.

Saied mi víc a víc dával najevo, že je můj pán a vládce, protože mi nevtíravě, ale přesto důrazně začal mluvit do oblékání. Abych si zapínala i poslední knoflík u košile například. Doporučil mi také, abych po každém obědě či večeři do sebe necpala zákusek, protože nechce, abych mu tloustla. Zvlášť teď, když jsme v hotelu neprováděli žádné sportovní aktivity. Brala jsem to jako jeho péči, že mu nejsem lhostejná a jeho přáním jsem se přizpůsobila. Koneckonců mít zapnutou košili až ke krku mi kapsy netrhalo a přebytek cukrů mi taky na zdraví a kráse nepřidával. Když mě pak Saied jednou u oběda pochválil, že ho poslouchám a chovám se podle jeho pravidel, byla jsem štěstím bez sebe. Řekl mi, že je na mě pyšný a já se culila do růžova.

Další týden plný nicnedělání utekl jako voda a já po večeři nesla Saiedovi na diskotéku čaj. Měl to tak rád. Dělávala jsem to každý večer a vždycky jsem se dmula pýchou, že mám tu výsadu donést mu ten horký šálek právě já (Blbá jsem byla, což?). Na diskotéce v tu chvíli ještě nikdo nebyl, těch pár hostů, co ještě zbylo, buď ještě večeřelo, nebo vysedávali na lobby baru. Se Saiedem jsme tudíž měli chvilku pro sebe a on mi řekl něco, co otřáslo mým světem. S vážnou tváří mi sdělil, že chce pryč z Egypta a že to podnikne už příští měsíc. A prý jestli půjdu s ním. A potom vyslovil TU otázku: „Vezmeš si mě?“



Já mu v šoku odpověděla, že samozřejmě že ne, protože se neznáme vůbec dlouho, v podstatě jen pár týdnů. Ani jsem nevěděla, jak si to vůbec představoval. Kde bychom žili a z čeho? Načež mě Saied uzemnil tím, že on nemá problém zůstat na ulici. Už s tím koneckonců má své zkušenosti. WTF? To byla romantika, což? Nabízel mi budoucnost pod mostem.

Kdeže byly všechny ty diamanty, drahá auta a luxusní dovolené, co se nabízejí slečnám? Což bych však mnohem radši vyměnila za teplé ponožky, hrnek kafe a objetí milovaného muže na chatě za městem. Jen být s ním, v bezpečí a v zázemí. A hle, já měla cenu tak akorát kartonového příbytku u zapraseného Nilu. Proč jsem ho tehdy prostě jen nepoplácala po rameni a na rovinu mu neřekla: „Hele oukej, asi chceme každý něco jiného. Pojďme si ušetřit ty starosti a půjdeme každý svou cestou?“ Nebylo by nám oběma líp? Kdepak. Stejně tak, jako se dotkl on mě, dotkla jsem se i já jeho svým neohleduplným odmítnutím. Druhý den jsme si o tom promluvili o samotě a v klidu. Ptala jsem se ho, jestli to s tou nabídkou k sňatku myslel vážně a on řekl, že ano. A byl zklamaný, když jsem odmítla, protože měl za to, že budu souhlasit. A prý mi tu otázku za dva tři měsíce zopakuje, tak ať si to pořádně rozmyslím. Stočila jsem řeč na ten jeho plánovaný odchod a sám se přiznal, že vůbec neví. Navrhla jsem mu proto, ať počká do konce roku, protože se mi z Dreams Beach zatím odejít nechtělo a navíc jsme oba potřebovali čas se trochu víc poznat. Saied přitakal a řekl, že tomu necháme volný průběh. Měla jsem z té naší rozpravy dobrý pocit. Saied se na mě usmíval a byl evidentně rád, že jsem s ním. Medvídek můj. Užívala jsem si ten pocit mít zase přítele a být zamilovaná. I když popravdě tak silné emoce jako k Eckovi to nebyly. Saied byl prostě jinej. Komplikovanej 😊.

Pokračování příště...



No comments:

Post a Comment