Thursday, 7 June 2018

Kdyby mě mlátil, udělal by líp (Díl 8.)


Kvůli poslání toho žhavého hesla jsem si založila fiktivní profil na facebooku. Rozeslala jsem zprávu všem holkám v jeho messengeru, ale byla jsem dost netrpělivá a neuměla jsem počkat, až ji holky najdou. To mohlo trvat i několik dní. Odeslat to ze Saiedova facebooku bylo jistější a přečetly by si to hned. Učinila jsem tak a hned tu zprávu ze Saiedova facebooku smazala, aby ji tam nenašel. Takové ty funkce jako „Označit zprávu jako nepřečtenou“, nebo "Smazat odeslané zprávy" mi tenkrát přišly strašně vhod.

Alex, Shady, Andrew, já a Kory (Andrewovy narozeniny na pláži)


(V téhle souvislosti jsem zapomněla zmínit, že před samotným rozesláním hesla jsem si tak trochu hrála s jeho profilem, protože jsem pár slečen na Saiedově facebooku zablokovala. Nemohli psát jeden druhému a ani jedna ze zúčastněných stran netušila, proč jí ta druhá udělila ban. To bylo celkem zábavné. I když se teď docela stydím, k čemu všemu jsem se snížila. Není to náhodou trestné hrabat se někomu v soukromých profilech? Aby u mě na základě tohoto blogu ještě nezazvonili strážníci 😊).

Dvě ze slečen zareagovaly v podstatě ihned a děkovaly mi, že díky mě prohlédly, jaký je Saied zmetek. Italčina reakce byla důstojná, ale radikální. Místo jakékoli odpovědi jen Saieda zablokovala a navždy vymazala ze svého života. Bylo mi jí dost líto, protože jsem si dokázala představit, jak ji tohle zjištění muselo bolet. Nejhorší to bylo s Margot. Z jejích zpráv bylo patrné, že pláče a urputně trvala na tom, že si žádné cizí konverzace číst nebude, protože nemá důvod Saiedovi nevěřit. Na mé naléhání postupně došla k pravdě také, ale bylo to drastický. Margot se mi svěřovala, že nechce, aby to byla pravda. Nebyla schopná tu skutečnost přijmout. A pak mi prozradila něco, co jsem nečekala ani v noční můře. Ona s ním na pláži přišla o panenství!

Saied byl toho dne D celé odpoledne v Hurghadě a vracet se měl až večer. Vymazala jsem z jeho profilu všechny zprávy, které jsem odesílala já a dělala mrtvého brouka. Saied pak ale večer vůbec nepřišel do hotelu. Musela jsem ten večer být DJ já a pouštět muziku. Kory mi poté říkal, že byl Saied hodně špatnej a s nikým nemluvil. Prostě nepřišel. Když jsem se pak před půlnocí vrátila do svého pokoje, hořela jsem zvědavostí, co se mezi tím odehrálo v sociálním světě. Nedočkavě jsem se přihlásila na Saiedův facebook, kde jsem našla důvody Saiedovy absence. Jedna z holek se tázala, co to všechno mělo znamenat a dala všanc i obsah mojí konverzace s ní. Z toho Saied logicky vydedukoval, že jediným viníkem můžu být jen a pouze já. Nechal se slyšet, že mě jde vyfakovat. Ale nepřišel. Přiznám se, že jsem se docela bála. Pro jistotu jsem se zamkla a ke dveřím přistavila židle i stůl, aby se Saied nemohl dostat dovnitř. Ale tázavé zprávy mu přicházet nepřestávaly. Margot po něm chtěla vysvětlení, o co se jedná. Kvůli rychlejší komunikaci přešli na Skype, kde ale Margot nefungoval mikrofon, takže ona mu psala, zatímco Saied mluvil. A já četla (Online chat ve třech). Celou konverzaci jsem tedy sledovala pouze jednostranně, ale stačilo to k tomu, abych pochopila, že Saied dostal Margot svou výřečností zpátky na svoji stranu. A ona mu vše uvěřila. Přiznala se mu, že nic z jeho zpráv jiným děvčatům nečetla a radila mu, ať si změní heslo. Kriste! Teď už to byla pouze její slabina, já ji varovala. Saied supěl, to snad ani nemusím zmiňovat. Až ten mě dostane do rukou, ať mě chrání ruka Páně.

Druhý den ráno jsme se viděli na snídani. Saied nezakročil, jen mě klasicky minul bez povšimnutí. Ale věděla jsem, že mu celá tahle záležitost hučí v hlavě. Předpokládala jsem, že celou noc nespal. Ale důkaz, že za vším stojím já, neměl. Nemohl mi nic udělat. Strach z vyhazovu mu nedovolil mě zmlátit. Domluvit Korymu, aby se mě zbavil, by taky nepomohlo, protože já byla pod Koryho silnou ochranou a byla jsem si stoprocentně jistá, že ten se mě jen tak nevzdá. Zvlášť ne teď před Vánoci, kdy mě zoufale potřeboval na vánoční a novoroční megashow. Jediné, co by mi Saied mohl ztropit, by byly pomluvy. Rozhlásit, že se kurvím a zničit mi tak pověst. Ale to by Kory zarazil. Tím jsem si byla jistá. Saied proti mně neměl nic. Žádný důkaz, žádnou páku.

Po obědě na diskotéce při nácviku tanečních choreografií se mě Kory zeptal, jestli si s někým píšu. Saied prý měl podezření, že mám v celém tom humbuku prsty já. A já to Korymu přiznala. Neměla jsem důvod mu lhát, když bylo více než jasné, že to nikdo jiný být nemohl. Kory byl pro mě autoritou a přítelem. Respektovala jsem ho a řekla jsem mu pravdu. Obrátil oči v sloup a kladl mi na srdce, ať už si s nikým nic nepíšu, protože do něj Saied hučí, ať mu ta tlustá (!) animátorka dá svatej pokoj. 

Největším paradoxem bylo, že navzdory tomu, jaká dramata v tu dobu probíhala mezi námi, já Saieda stále považovala za objekt touhy a nepřála jsem si nic jiného, než aby mě obejmul a políbil a všechno bylo zase dobrý. Totálně mi jeblo. Žila jsem v poušti a celý dny měla před očima jen písek a moře. Na turisty nebyl čas si zvyknout, protože se střídali, jak na běžícím páse a nebylo s kým si popovídat ani komu se svěřovat. A navíc jsem žila mezi samýma chlapama. Divíte se, že mi hrabalo? Jenže když mě kamarádi v Praze prosili, ať to tam zabalím a vrátím se domů, nechtělo se mi. Ta práce animátorky mě strašně bavila. Za poslední rok jsem v podstatě nikdy nepocítila znechucení, že musím vstávat do práce. Byla jsem třeba unavená a chtělo se mi spát, ale že bych si vyloženě stěžovala na práci, to ne. Vůbec jsem nepociťovala stres z toho, co mě bude v práci zase čekat. Čas plynul jakoby sám, hodně to utíkalo, bavili jsme se, smáli, užívali si. Byla to spíš dovolená, než práce. Každý den přinesl něco hezkého, třeba že jsem se vykoupala v moři, viděla hezkého ptáčka, někdo mi dal dárek, nebo že byla dobrá večeře. Byly to maličkosti, ale potěšily. V Egyptě jsem se naučila radovat z obyčejných věcí. Třeba že bylo na nebi hodně hvězd, že vykvetla krásná rostlinka… lezlo mi to na mozek.  Po Novém roce jsem se chystala odjet domů (po rozchodu se Saiedem jsem se vrátila k původnímu plánu a už neměla důvod svůj pobyt v Egyptě prodlužovat). Ale co bylo nejhorší, že jak se pomalu blížil můj konec, padal na mě smutek a nostalgie. Prohlížela jsem si v hotelu každou židli, každý obrubník a nedokázala jsem si představit, že to všechno opustím. V tom hotelu jsem strávila rok života. To bylo neuvěřitelný.

Saied si hned tu první noc změnil heslo, čímž mě odřízl od možnosti cokoli sledovat. Což bylo jedině dobře. Pro psychické zdraví nás všech. Ale sem tam jsem si vyměnila pár slov s Margot. Ptala se mě, proč jsem jí o tom všem neřekla hned, když v hotelu byla. Proč jsem jí nechala do toho všeho zaplout tak hluboko? Sama nevím. Ty týdny byly hodně stresující pro nás všechny. Saied vůči mně pociťoval enormní averzi, s čímž jsem holt žila. Dokonce kvůli mě nedorazil na oslavu narozenin animátora Andrewa, která probíhala na pláži. Kory se mi sice snažil moji dedukci vymluvit, ale já si byla bohužel jistá, že by Saied mou přítomnost na párty nesnesl. Jenže do práce naše konflikty zasahovat nesměly. Jednoho večera jsem měla před mini diskotékou s děckama a DJ nikde. Zaplula jsem tedy k Saiedově notebooku, že ty písničky pustím sama, ale v tu ránu Saied vcházel dovnitř a když mě viděl, hlasitě a nesouhlasně zasyčel. Zastyděla jsem se, ale řekla jsem mu „Sorry jako, ale já tu hudbu potřebuju“.

Deset dní po onom incidentu s heslem jsme všichni jen tak existovali. Byl už skoro konec listopadu a já udělala další zásadní chybu. Poslala jsem Saiedovi zprávu, že s ním chci obnovit „vztah“, který by se ale zakládal jen na tom jednom. Hrála jsem vabank. Uplynula nekonečná hodina, než Saied odepsal, ať mu otevřu dveře. Celý pokoj osvětlovala jen svíčka a celý ten akt byl takový rozpačitý. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám Saieda dotýkat, nebo co mám dělat. Netrvalo to snad ani deset minut a Saied hned poté odešel. Ani jeden z nás za celou tu dobu nic neřekl. Bála jsem se, jak se po tom všem budu cítit, ale bylo mi překvapivě oukej. Dostala jsem, co jsem chtěla a nic víc jsem nečekala. Zase jsem se Saieda mohla dotýkat („You‘re the only thing I wanna touch…“) a po pravdě jsem pociťovala jisté zadostiučinění, že pro něj Margot není až tak jediná. Ale největší radost a úleva přicházela s vědomím, že Saiedovi nejsem tak odporná, jak mi dával najevo. Mohla jsem si namlouvat, co jsem chtěla, ale v tu chvíli být pro něj jen matrace, bylo lepší, než totální ignorace. Nevěděla jsem, jak bude vše pokračovat, ale zatím jsem nelitovala, že jsem se k tomu snížila. Neměla jsem co ztratit. Lepší něco, než nic. Bylo to bez líbání, takové chudé. Ale po tom všem, co se odehrálo, to bylo vlastně víc, než v co jsem se odvážila doufat. Mnohem horší by bylo, kdybych mu tu zprávu poslala a on vůbec nezareagoval. To bych se teprve cítila jako štětka. Lidsky to stoprocentně byla prohra. Saied mě ale už dávno považoval za „nic“, takže jsem zůstala tam, kde už jsem byla. Jen s takovým bonusem. Jestli se to tak dá nazvat.

Vážně, negativní pozornost je lepší, než žádná pozornost. To, jak mě absolutně ignoroval, bylo šílený. Kdyby mě mlátil nebo na mě řval, bylo by mi líp. Jak mi dával najevo, že neexistuju, že jsem míň než vzduch, to byl největší trest. Proto mi to spaní s ním stačilo. V podstatě ty chvíle v posteli byly to nejhezčí, co jsem s ním zažívala. Jinak se mu pořád něco nelíbilo a nezdálo. Týral mě psychicky. Vzpomínám, jak jsem u něj trávila noci, kdy jsem zůstávala vzhůru až do rána. Chtělo se mi k smrti spát, ale čekala jsem na něj, až si lehneme spolu. I přes tu daň brzkého vstávání do práce. Spávala jsem denně třeba jen dvě tři hodiny, abych mohla se Saiedem zůstávat v noci vzhůru. Jenže on mohl celé dny prospat a probudit se k večeru. Zatímco já musela ráno vstávat a zůstávala jsem jako sůva celou noc. Jednou byl dokonce u Saieda nakýblovanej nějaký technik, který celou dobu zíral na televizi a odmítal jít spát k sobě. Kolem páté ráno, když už se i Saied chystal si lehnout, jsem Saieda poprosila, jestli by toho chlápka mohl poslat pryč. Stalo se. Ale budík mi zvonil už za necelé dvě hodiny.

Se Saiedem jsme se tedy začali intimně stýkat. Když jsem za ním zašla podruhé, nebyl zrovna v nejlepší náladě, ale pozval mě k sobě sám. Dost důrazně mi řekl, že bych měla být vášnivější než minule. Nebylo mi to příjemné, ale jelikož jsem odstavila všechny city a soustředila se jen na tu fyzickou stránku věci, nechala jsem ty jeho netaktní komentáře bez reakce. Chtělo se mi odejít, ale nakonec jsem zůstala a dotáhli jsme to do konce. Ale když bylo po všem, byl Saied jako vyměněnej. Dokonce hned poté usnul, za což se mi pak omlouval. Přikryla jsem ho, popřála dobrou noc a odešla. A on mi děkoval! Nechápala jsem.

V hotelu se ke mně nicméně pořád choval, jako bych neexistovala. A já taky. Ale když jsem se pak večer přihlásila na facebook a viděla jeho status, nebyla jsem si tak úplně jistá tím, co si mám myslet. Saied tam napsal: „Mojí největší chybou je to, že nedokážu být naštvaný dlouho. Vždycky odpouštím, i když si to člověk nezaslouží“. Publikoval to pro mě? 

Pokračování příště


No comments:

Post a Comment